Žijeme v drsném světě. Nebudeme si proto nic namlouvat, a přirovnávat svoji dušičku k Berušce. Máme duši, a říkáme jí Beruna. Kolik je na světě bohů? A náboženství? Mou odpovědí je – nevím, ale je jich hodně. V kolika z nich čeká na hodné věřící ráj, a na zlé věřící peklo? Na ty hodné a zlé tedy podle pravidel příslušného náboženství, kdy to pokaždé neznamená to stejné, a co se týče nevěřících, tam je to, jak známo, jedno, protože ti mají vymalováno. Zase nevím v kolika, ale do nebe a pekla se chodí asi ve mnoha. A v těch abrahámovských určitě. Nevěřící mají informaci o tom, zůstaneme-li tedy jen u monoteismu, že každý příslušník nějakého náboženství považuje toho svého boha za jediného a největšího. Sice když je jediný, tak je největší z počtu jedna, ale asi je tím myšlen takový, podle kterého to všechno fičí v pohraničí. Mají tu informaci od příslušníků. A ti příslušníci to dokonce, jak to i sami říkají, prostřednictvím své víry o svém bohu vědí. Nebo teda to někdy říkají zase jinak, že to vědět ani nemusí, protože věřit tomu je důležitější. Tak či onak, považují to za hotovou věc. Buďme demokraty, a dejme u každého náboženství stejnou váhu tvrzení, že jejich bůh je ten největší. I přes očekávaný zásadní nesouhlas všech věřících všech náboženství. Všichni bohové jsou tedy stejně velcí, stejně největší, což znamená, že všichni mají stejně největší moc. Upustíme jen u toho od matematického vyjádření toho “největšího”, protože to u všech náboženství zároveň znamená “nekonečného”. To by pak mohlo vše trochu znepřehlednit. Jsme zjednodušeně prostě v situaci, že žádný z bohů netahá za kratší konec provazu. Kdo všechno se tedy potom do těch pekel a nebí dostane? Už je to zmíněno sice výše, ale je tomu skutečně tak? Dostáváme se totiž k zajímavému
Pokračovat ve čtení
