Duka pravil, že “památník” není výrazem zpupnosti katolické církve

Napsal
Sdílet článek

Nebyl jsem tam. Docela mě to mrzí. Měl jsem to v úmyslu, ale kdoví, možná, že některá z entit tomu nakonec nechtěla, tak mi do toho hodila vidle. Ne, že bych si tam chtěl zazpívat některou z liturgických písní, ostatně, to asi jde poznat z toho, jak nepokorně jsem použil to s těmi vidlemi. Ale připojit se k těm, kteří proti tomu dlouhodobě protestují.

Jaký je vlastně vztah českého obyvatelstva k tomu sloupu? No, především nejednoznačný. U věřících katolíků, tvořících v tomto ohledu de facto monoblok, se instalace kopie sloupu setkala s velmi kladným ohlasem. Je to samozřejmě normální, protože mariánský kult patří v rámci katolického okultismu (nelíbí-li se někomu ten výraz, potom, jaký je tedy vztah mezi okultismem a kultem?) k těm velmi významným. Bylo by naopak zvláštní až kuriózní, pokud by tomu tak nebylo, pokud by v rámci této církve existoval nějaký povšimnutelný nesouhlas se znovuvztyčením. Jaká je ale vlastně velikost této skupiny obyvatelstva? Na to, vzhledem k tomu, že se spolu se sloupem nacházíme ve veřejném prostoru, se ptát musíme. No, jejich počet se různí právě podle toho, kdo jej udává. Podle sčítání z r. 2011 je to tedy milion, na reálnější čísla si ale musíme počkat do příštího roku, kdy se bude sčítat zase. Nemůžu, a ani nebudu předesílat, je to jen můj názor, ale nedivil bych se, pokud by se ten počet opět výrazně snížil. To “opět” uvádím proto, že v období 1991 – 2011 se snížil o tři čtvrtiny.

Samozřejmě, že k příznivcům nepatří jen věřící katolíci. Kromě těch, u kterých neumím společný prvek popsat, jsou to taky někteří politici. Tam je ovšem otázkou, do jaké míry to je/není klasická politická hra. U této skupiny ale asi lze předpokládat, že není nějak početná.

Následuje zdaleka, patrně neporovnatelně, největší skupina lidí, které je existence nebo neexistence toho sloupu naprosto ukradená. Je to dáno lhostejností až apatií našich lidí k náboženství. Tito, pokud vůbec zaznamenali ve zprávách, že se dnes na Staroměstském náměstí něco děje, u toho nepocítili ani souhlasnou, ani nesouhlasnou emoci. Nutno zde říct, že jednou z vlastností, kterou se tato skupina do jisté míry taky vyznačuje, je ta, že v rámci své lhostejnosti katolíkům ten sloup nerozporuje. Ovšem s dodatkem, že to nerozporování by se formou a délkou odpovědi, pokud by se jich někdo ptal, dalo odhadnout zhruba na – “No, tak ať si to tam strčej. Tuhle jsem kdesi slyšel, že jsou z toho celý smrtelný. Tak jo. Klidně. Ať si to tam teda maj. Nakonec, oni ti jejich andělíčkové, nebo co tam je, vypadaj docela malebně”.

Protipólem první skupiny jsou ti, kteří s existencí sloupu na ploše Staroměstského náměstí nesouhlasí důrazněji. Jejich množství se dá odhadnout jen těžce, či spíše nedá. Ale asi to není jen přání, které je otcem myšlenky, že jich taky není úplně málo, Někdo by sice mohl říct, že k nim lze doplnit i ty ze “lhostejných”, kteří nad tím mávli rukou z důvodu – “co se budu vztekat, stejně si to tam daj”. Doplnit proto, že to je většinová vlastnost lidí, kdy pokud o něco jde, tak se prostě stejně neúčastní. Nečiním tak ale, protože mlčí. Stejně, jako nepřičítám ty, kdo sloup jen nerozporují, do skupiny prosloupové. Prostě patří do skupiny lhostejných.

V protisloupové skupině je, na rozdíl od té pro-, většinou argumentováno racionálně. Není používáno laciného patosu, a hlavně tam není ta všeobjímající víra. Všeobjímající ve smyslu – je to naše, takže je to správně, a tak to automaticky budeme bránit proti ostatním. Racionalita argumentace odpůrců spočívá v tom, že poukazují na značnou neautentičnost napodobeniny (tzn. ne kopie). Taky na to, že 102 let je přespříliš dlouhá doba, ve které se odvíjela jiná, bezsloupová historie, navíc samotné zboření, ať už bylo, či nebylo “živelné” (no, ale třeba barikády se snad nestavěly “živelně”?), se právě historicky stalo jedním ze symbolů zrodu naší republiky. Naší republiky, protože my skutečně nejsme Rakušané, natožpak nějaká katolická říše.

Zásadním argumentem je však ten, že se jedná, a to prvoplánově (všechna ostatní zdůvodnění jsou s jednou vyšší, jindy nižší validitou, až v dáli za), o symbol katolického kultu. Instalován v zemi, která má být sekulární (není-liž pravda), a to instalován na veřejném prostranství, což si s tou sekulárností poněkud nerozumí. O symbol, vysvětlovaný historicitou, o které však nejen mezi odborníky panuje velmi, skutečně velmi značná neshoda. Nazvat jej tedy “památníkem”, navíc “symbolem smíření” (což je taky, vzhledem k nejen početním okolnostem, naprosto nesmysl), to je přesným opakem Dukova tvrzení v titulku. Je to zpupné, pane eminence. Dokonce velmi. Vlastně by se mohlo říct, že okázale (protože za přítomnosti médií) zpupné.

 

Těmi argumenty také pokračuji v tomto odstavci. A nazývám-li je racionálními, s jakou racionalitou přijmeme argumenty “prosloupové”? Je sloup skutečně symbolem smíření, jak opakovaně říká nejen kardinál Duka? Pokud ano, koho s kým? A ten samotný akt smíření, prozatím tedy neznámého s neznámým, je právě postavení toho sloupu? Je skutečně výrazem vděčnosti za pomoc ve válkách? Vděčnosti komu? Je symbolem naděje? Čí naděje a v co? Jsou ti, kdo proti sloupu protestují, vedeni nevědomostí? Pokud ano, nevědomostí čeho?

V dalším dotazování se na ony prosloupové argumenty bych ještě mohl pokračovat, protože tato argumentace v tomto duchu je obšírná. Ale myslím, že i těch pár otázek stačí. Tak jen ještě k té racionalitě. Jistě, pouze v oblasti víry by mé volání po ní bylo zrovna zpupné. Ale pokud se u té instalace má jednat o věc společenskou, jak právě církev s dalšími “sloupaři” tvrdí, je racionalita (kdy chuděrce demokracii raději rovnou dáme pokoj) namístě? No, mělo by se říct, že bezesporu. Zdá se však, že jak pro koho, a jednomu se v hlavě opakuje otázka, jestli ono to vedle všech těch přelíbezných slůvek spíš nebude o tom, že “my” si to tam prostě dáme, ať se to komu líbí, či-li nic. A vedle toho “o tom” ještě s tím, že mlčícím je to jedno, což je velmi vyhovující, a ty “bezbožníky”, co reptají, sice už nemůžeme dát do klatby, nebo je rovnou upálit, ale prostě se jich na to nebudeme ptát…

 

Poznámka autora po přečtení již publikovaného článku, kterou mu umožňuje nástroj “aktualizovat” – jako, musím to sem dopsat. Ten konec jsem napsal přehnaně eufemisticky. S tou otázkou, co se opakuje v hlavě. To není otázka. Je to uvědomění si, o jakou se ve skutečnosti jedná “památeční” hru. O hru, ve které jeden hráč sice nectí barvu, a přebíjí sedmičkou eso, ale protihráčům i “kibicům” u toho vypráví, o jakou neobyčejně ušlechtilou hru se jedná, jak důsledně dodržuje její pravidla, a jak jsou všichni s jejím výsledkem spokojeni.

 

(Visited 82 times, 1 visits today)
Sdílet článek

2 komentáře

  1. moc rád podepíši petici,aby na prahu byla shozena atomová bomba-je mi jedno,jestli to bude Little boy nebo Fat man,důležitý je,aby z toho hlavního města homosexuálů a uchyláků nezůstal kámen na kameni a všichni tam pochcípali good

  2. Nejprve k předchozímu komentáři – v podstatě snad už s diagnózou nenávisti a zla v tomto člověku – by se měl zabývat odborný lékař plus člověk orientující se v paragrafech – s vyvozením důsledků.
    Jinak k této akci -i přítomnosti madam Bobošíkové, jejíž kandidatura na prezidentku naší republiky nevyšla, stejně jako mnohá angažmá před (a jistě budou další a další) tu i onde. Ono ne a ne se madam uchytit. Třeba tady? Kde a proti měla poměrně vyostřené výhrady. Ale co, slova plynou,voda teče a nějaké to korýtko přece někde pro ni musí být. A kdo hledá najde, i kdyby při tom nosil posrané botky. Přítomnost další sporné osoby Ovčáčka orazítkovalo akci tam a tak, kam a jak bylo dáno razítko jedné slečně z filmu Ostře sledované vlaky.
    Nu což, vlak s pasažery, obyvateli naší zemičky frčí dál a doufejme, že se někde nestane zase nějaký karambol. Havlíček to, mimo mnohé jiné, prý jistí.

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *