Efekt přihlížejícího a jak ho využít ke změně dnešní situace

Napsal
Sdílet článek
James Corbett přináší velice zajímavé a hodnotné video na téma efekt přihlížejícího, který můžeme velice efektivně využít v dnešní situaci ke změně k lepšímu. V tomto videu uslyšíme o několika experimentech a o tom, jak jejich výsledky můžeme využít ve svůj prospěch. Více ve videu.

 

James Corbett: Vítejte zpět, dámy a pánové, v Solutions Watch (Hledání řešení), té týdenní sérii, ve které probíráme způsoby, jakými můžete svůj život zlepšit k lepšímu, a během toho změnit svět. A dnes máme pro vás připravenou jednu takovou svět měnící myšlenku. Ale abychom se tam dostali, musíme se ohlédnout zpět na chmurný incident, ke kterému došlo jednoho chladného jarního večera v březnu 1964 v New Yorku, konkrétně 13. března 1964, kdy 28letá barmanka jménem Kitty Genovesová se vracela z noční směny a byla před svým bytem brutálně pobodaná. Příběh toho incidentu, jak o něm psal New York Times, se stal národním příběhem, který tehdy mezi Američany vyvolal spoustu pobouření a zamyšlení, ne protože v New Yorku došlo k vraždě, ale konkrétně kvůli reakci svědků na tu vraždu. Jak New York Times psali, „38 slušných, zákony dodržujících občanů v Queensu po více jak půl hodiny sledovali zabijáka, jak sledoval a pak pobodal ženu při třech samostatných útocích v Kew Gardens. Zvuk jejich hlasů a pak náhlá záře jejich světel z ložnic ho dvakrát vyrušila a zastrašila. Pokaždé se vrátil, ženu vyhledal a znovu pobodal. Ani jeden člověk během útoku nezavolal policii. Jeden svědek zavolal poté, co byla žena už mrtvá. To to bylo před dvěma týdny.

Ale zastupující vedoucího inspektora, Frederick M. Lussen, který měl na starosti detektivy a 25letý veterán ve vyšetřování vražd, je stále v šoku. Dokáže fakticky odrecitovat mnoho vražd. Ale vražda v Kew Gardens mu nejde na rozum. Ne protože je to vražda, ale protože ‚dobří lidé‘ nezavolali policii.” Otřesný příběh. Má pouze jeden problém. Byla to falešná zpráva, celý příběh. Vražda se ve skutečnosti stala, ale všechny podrobnosti té vraždy, včetně 38 svědků, co nic nedělali, byly nepravdivé. Jak i New York Times bylo přinuceno přiznat… o 50 let později.

Bylo to před pár lety, kdy vrah té ženy zemřel ve vězení. Ve svém článku o té smrti měli chvíli, kdy se zamysleli. „Zatímco není pochyb, že k útoku došlo, a že někteří sousedé ignorovali žádosti o pomoc, vyobrazení 38 svědků, kteří si byli plně vědomi, co se děje, a nic neudělali, bylo chybné. Článek hrubě zveličil počet svědků, a co si uvědomovali. Nikdo z nich neviděl útok v jeho úplnosti. Pouze pár z nich viděli útržky z něj, nebo rozpoznali křik o pomoc. Mnozí si mysleli, že slyšeli milence nebo opilce, co se perou. Byly tam dva útoky, ne tři. A dva lidé poté zavolali policii. 70letá žena se odvážila ven a umírající oběť držela v náručí, dokud nepřijela policie. Slečna Genovesová zemřela na cestě do nemocnice.” Takže zpráva o 38 svědcích, kteří chladně ignorovali křik o pomoc této ženy, kterou pozorovali, jak je vražděna, nebyla úplně pravdivá.

A to hluboké zamyšlení, které tento dramatický příběh vyvolal, možná bylo nemístné, ale vedlo to k zajímavému vývoji v oblasti psychologie, kde při hledání řešení, jak k takové události mohlo dojít, se poprvé začalo teoretizovat o myšlence „efektu přihlížejícího”. Takže ve zkratce… efekt přihlížejícího je obecně chápán a mluví se o něm do dnešního dne. Vezmu krátké vysvětlení ze Psychology Today. „K efektu přihlížejícího dochází, když přítomnost ostatních demotivuje jedince, aby při nouzové situaci zasáhnul, proti násilníkovi, nebo během útoku nebo jiného zločinu. Čím je větší počet přihlížejících, tím je menší pravděpodobnost, aby kdokoliv z nich poskytnul pomoc osobě v tísni. Je větší pravděpodobnost, že lidé zasáhnou v krizi, když je přítomno jen pár nebo žádní svědci.” Takže je to možná kontraintuitivní. Mysleli byste si, že na místě se spoustou lidí okolo, kteří můžou pomoct, je větší pravděpodobnost, že vám někdo pomůže. To ale nezbytně nemusí být pravda. A i když efekt přihlížejícího byl původně použit k vysvětlení bizarních okolností obklopujících vraždu Kitty Genovesové, a i když to bylo založeno na nepravdivé zprávě, efekt přihlížejícího se ukázal být reálný. Alespoň do určité míry, s mnoha kvalifikacemi, a půl stoletím výzkumu, ke kterému došlo v rámci různých experimentů, které zkoumaly různé míry proměnných a co může být v těchto situacích změněno, a co nám mohou říct o tomto efektu, atd.

A mimochodem, kamerové záznamy skutečných nouzových situací v reálném životě ukazují, že je ve skutečnosti normou, aby někdo při skutečném konfliktu zasáhnul. Takže to má spoustu stránek a nebudu se pokoušet pár větami shrnout půl století výzkumu. Ale ve zkratce… existuje efekt přihlížejícího, který je skutečný a je měřitelný.

Experiment 1: Rozhodli jsme se vytvořit relativně nejasnou situaci, abychom viděli, jak na ni lidé zareagují. Jedna z věcí, u které je někdy těžké poznat, jestli jde o skutečnou nouzovou situaci, nebo ne, souvisí s ohněm. Vidíte, jak zespod dveří vychází kouř. Je to nejasné… co uděláte? V té místnosti, kde jsem vyplňoval dotazník, vychází kouř zespod dveří. Tohle udělají téměř všichni, pokud kouři čelí sami. Teď se podívejme, co se stane, když kouři čelí se dvěma cizími lidmi. Je vidět, jak jeden člověk pohlíží na druhého, ten druhý pokračuje ve vyplňování dotazníku. V místnosti začíná být více kouře, ale i tak zůstáváte v místnosti. Celkem vzato, lidé, kteří jsou obklopeni lidmi, kteří reagují, jakoby se nedělo nic špatného, nijak nereagují. Všichni vidí, jak ostatní nereagují. Tak si vytvoří definici situace.

Není žádná nouzová situace. Aby otestovali svoje teorie o tom, jak skupiny a jedinci reagují na krizi odlišně, Darley a Latané provedli druhý experiment. Tentokrát byla mimořádná událost jasně definovaná. Zaprvé bych vám dvěma rád poděkoval, že tu dnes jste a pomáháte nám ve studii. Jeden student v tomto experimentu měl přes rozhlas komunikovat s dalším studentem na konci chodby. Může tu někdo přijít… mám tu problém. Potřebuji, aby sem někdo přišel. To, co ve sluchátkách subjektu znělo jako skutečný záchvat, byla jen nahrávka s hercem, který hrál roli pro experiment. Může mi sem někdo přijít pomoct? Haló? Může někdo pomoct… Pokud byste věděli, že tam není nikdo kromě vás, zvedli byste se, otevřeli dveře své místnosti a šli byste toho člověka najít. Potřebujeme pomoct, je tu někdo zraněný.

Na druhou stranu, pokud by byli přítomno tři nebo čtyři ostatní lidi, které byste slyšeli… Rádi bychom vám třem poděkovali, že nám pomáháte ve studii. … je mnohem menší pravděpodobnost, že byste sami zareagovali. Může mi tu někdo pomoct? Mám tu vážný problém. Bože… prosím o pomoc. Zodpovědnost za pomoc, kterou jakýkoliv jedinec cítí, je rozptýlena, když tam jsou ostatní lidé, kteří by také mohli pomoct.

Corbett: Tento efekt nemusí být tak překvapivý ve světle ostatního psychologického výzkumu, o kterém jsem v minulosti mluvil, jako například Aschův experiment.

Aschův experiment: Experiment není průzkum veřejného mínění. Zkoumá chování pod tlakem sociálních sil, jak odhalil experiment Solomona Ascha. Experiment, kterého se dnes budete účastnit, zahrnuje vnímání délky čar. Jak vidíte, mám tu několik kartiček, a na každé je několik čar. Váš úkol je velmi prostý. Podíváte se na čáru nalevo a určíte, která z čar napravo má stejnou délku. Dobrá, začneme v tomto pořadí. Pouze jeden z lidí ve skupině je skutečný subjekt, ten pátý člověk s bílým tričkem. Ostatní jsou komplicové experimentu a bylo jim řečeno, aby při několika příležitostech dávali špatné odpovědi. Experiment začíná klidně, jak subjekty dávají své odhady. Dva. Dva. Dva. Dva. Dva. Tři. Tři. Tři. Tři.

Ale při třetím pokusu se něco stalo. Dva. Dva. Dva. Dva. Ehm… dva. Subjekt popírá důkazy svých vlastních očí a podlehne vlivu skupiny. Asch zjistil, že subjekty se řídily podle skupiny v 37 % případech. Ale při rozhovorech zjistil, že se podle skupiny řídily z jiných důvodů. Jedna. Jedna. Musí mít pravdu, a já jsem jen jeden. Jedna. Podlehnutí tohoto subjekty je založeno na zkreslení jeho úsudku. Opravdu věří, že skupina má pravdu. Jedna. Jedna. Jedna. Dva. Jedna. Dva. Dva. Dva. Vím, že se mýlí, ale proč bych měl dělat vlny? Dva.

Subjekt v tomto případě ví, že má pravdu, ale řídí se skupinou, aby se vyhnul nepohodlí z nesouhlasu se skupinou. Poslechněte si zkreslení v hlase jeho odpovědi. Dva. Dva. Dva.

Corbett: Nebo Milgramův experiment.

Milgramův experiment: Psycholog Stanley Milgram v roce 1961 provedl nyní slavný experiment týkající se náchylnosti veřejnosti k poslouchání autoritativních osob. Obyčejní muži a ženy v tomto experimentu byli oklamáni do toho, aby podávali to, co považovali za bolestivé a dokonce smrtelné elektrické šoky naprosto cizím lidem, a to pod záminkou, že pomáhají vědci provádět výzkum paměti a učení. Chceme zjistit, jaký efekt mají lidi na sebe v oblasti učení, a také, jaký efekt bude mít trest na schopnost učení. Ale ten výzkum paměti byl jen krycí příběh. Jak vědci tak ti cizí lidé byli ve skutečnosti herci. Jediný, kdo nebyl součástí podvodu, byl ten, kdo podával šoky. Skutečný experiment byl navržen tak, aby se zjistilo, jak daleko by obyčejní lidé zašli ve způsobování bolesti druhým, když jim to nařídí vnímaná autoritativní osoba. Chyba. Nyní posílám šok 75 voltů.

Au. Jemné vlasy. Trochu tam zakřičel. Pokračujte, prosím. Studie je v psychologické literatuře slavná, protože její výsledky byly tak naprosto neočekávané. Většina psychologů předvídala, že pouze malé procento účastníků studie bude nadále podávat šoky za hranicí míry, která může být smrtelná. Namísto toho ohromujících 65 % testujících účastníků pokračovalo až k maximální, údajně smrtelné dávce napětí. To je chybná odpověď. Tohle bude 195 voltů. Aaah! Správná odpověď… Pusťte mě odtud pryč! Pomalý tanec. Pusťte mě odtud! Pusťte mě odtud! Nemáte právo mě tu držet! Pusťe mě ven!

Pokračujte, prosím. Ano, pokračujte. Zopakujme si to. 65 % účastníků, obyčejní muži a ženy, kteří si mysleli, že byli součástí prostého experimentu týkající se paměti a učení, byli ochotní podat to, co si opravdu mysleli, že může být smrtelná dávka elektřiny cizím lidem, jen protože autoritativní osoba je ujistila, že je nezbytné pokračovat v experimentu. Nemůžete mě tu držet! Pusťte mě odtud! Pokračujte. To je chyba. Tohle bude 345 voltů. Správná odpověď je: rychlý pták.

Corbett: Ano, je to smutný fakt základní lidské psychologie, ale i tak je to fakt, že za určitých podmínek, pokud vidíme, že ostatní lidé ignorují někoho v tísni, nebo vidíme, jak ostatní lidé očividně lžou ohledně zřejmé a rozpoznatelné skutečnosti, nebo pokud vidíme, jak ostatní lidé slepě poslouchají rozkazy autoritativních osob, o kterých ví, že jsou chybné rozkazy, tak je větší pravděpodobnost, že my sami také nezasáhneme, nebo budeme lhát ohledně rozpoznatelné skutečnosti, nebo že uposlechneme ty rozkazy. Tohle je pro epizodu Hledání řešení dost temné téma, že? Pojďme to tedy obrátit, protože tato skutečnost má zajímavý důsledek. Konkrétně to, že když uvidíme někoho, jak zasahuje a pomůže někomu v tísni, nebo pokud uvidíme, jak se někdo postaví a odvážně řekne pravdu ohledně zřejmé skutečnosti, nebo když uvidíme, jak někdo zpochybňuje autoritu, a nedělá to, co se mu řekne, když ví, že je to špatné, je méně pravděpodobné, že my sami bychom to udělali.

Je větší pravděpodobnost, že se budeme řídit příkladem člověka, který dělá odvážný krok, i když je to jen jeden člověk v davu. Pokud se jen jeden člověk postaví a udělá tu věc, je větší pravděpodobnost, že my sami uděláme to stejné. Tohle platí ve všech experimentech, o kterých jsme mluvili. Platí to například u efektu přihlížejícího. Uběhly čtyři minuty a 34 lidí prošlo kolem bez zastavení. Většina lidí nechce zasáhnout… nemají čas… no mají čas, jen to nechtějí řešit. Tito cizí lidé nevědomky vytvořili dočasnou skupinu, kde je pravidlem nezasahovat. Bojí se vyčnívat z davu a nechtějí nic udělat, pokud nikdo jiný nic nedělá. Tato žena očividně zahlédla Ruth, ale řídí se pravidlem a nic nedělá. Dívejte, co se ale stane, když někdo jiný pomůže. Jste v pořádku? – Jste v pořádku? – Ano, děkuji. Jste si jistá? Najednou se ocitá v jiné skupině s novým pravidlem, a tím je pomoct. Chcete se posadit? Pomůžu vám. Nejprve jsem si myslela, že je mrtvá. Pak jsem se dívala, jestli dýchá. Podívala jsem se kolem a nemohla jsem uvěřit, že nikdo si jí nevšiml, protože tam jeden muž seděl a četl si noviny.

Corbett: Platí to v Aschově experimentu.

Aschův experiment: V předchozím experimentu naivní subjekt se postavil skupině. Asch v této variaci dal naivnímu subjektu partnera. Vidíte ho na třetím místě, který také dává správnou odpověď. Jedna. Jedna. Dva. Jedna. Dva. Když má subjekt partnera, skupině podlehne jen v 5 % případů v porovnání s 37 % bez partnera. I když subjekty hlásí vřelost a dobrý pocit vůči partnerovi, obvykle popírají, že by v jejich nezávislosti hrál roli. Variace s partnerem ukazuje, že velká část síly skupiny pochází nejen z čísel, ale z jednotnosti opozice. Když je ta jednotnost narušena, skupina je výrazně oslabena.

Corbett: A, jak jsem už říkal předtím, také to platí v Milgramově experimentu. A tady se dostáváme ke skutečné lekci Milgramova experimentu. Pokud učitel viděl, jak ostatní učitelé neposlechli psychologa a odmítli podávat šoky, oni sami také neuposlechli. Říkal jsem, že testoval tisíc subjektů. V každé studii jich bylo pouze 50 nebo 60. Podívejme se na dalších 16 studií. V každé studii pozměnil jeden aspekt sociální situace s názvem experimentální variace. V 16. studii se procento lidí, kteří zašli až ke 400 voltům, je 91 %. 9 z 10 lidí šli až na maximum. Proč? V 16. studii řekli: Máme trochu zpoždění. Posaďte se a počkejte, dokud druhý účastník neskončí.

A vy vidíte, jak ten účastník, co vypadá jako vy, jde až na úplné maximum. V 5. studii pouze 10 % šlo na maximum. V 5. studii vidíte ostatní lidi, kteří se vzpouzeli. To ukazuje, že pro ostatní lidi jsme silnými společenskými modely. Pokud modelujete zlé chování, bude se šířit na ostatní. Pokud modelujete dobré chování, soucitné a milé chování, bude se pozitivně šířit. Tohle je překvapivý výsledek, který byl z většiny zpráv o Milgramově experimentu vynechán. Jakmile je neposlušnost modelovaná, v mysli veřejnosti se stává možností. Tohle je užitečné. Tohle je důležité… tohle jsou posilující věci. Můžeme otočit tendenci lidí jít s davem.

A to jen tím, že pro ně budeme modelovat, co alespoň nějaké procento z nich už ví. A tohle je věc, kterou často říkám. Že tam venku je více lidí, kteří souhlasí s vámi nebo ví, že je něco špatně, než byste si mysleli, protože všichni jsou pod davovou hypnózou šířenou mainstreamovými médii, že všichni s touto agendou souhlasí, a že vy jste jen extrémistický blázen, a že jste sám, a že nikdo tomu nevěří. My se tedy sami cenzurujeme. Díváme se kolem a vidíme, že nikdo nic nedělá, tak ani my nic neděláme.

Není to vědomé rozhodnutí, které lidé dělají. Je to jednoduše fakt lidské psychologie. Většina lidí většinou půjde s davem, i když ví, že je to chyba. A přesně z toho důvodu, když někdo, kdokoliv, i jen jediný člověk se té skupině postaví, může to mít zásadní efekt. Přinejmenším to pobídne ostatní lidi, kteří už jsou na hraně, aby ukázali svoji ochotu se přidat k tomu stoupenci. Tohle je pochopitelně použitelné v naší dnešní situaci, no ne? Ano, je. A jako ukázka toho, co je zajímavé, v posledních 24 hodinách jsem zahlédnul komentář na svém webu týkající se mé předchozí konverzace s Iainem Davisem ohledně této pseudopandemii. Pokud jste ji ještě neviděli, doporučuji vám ji, protože mi to přijde jako zajímavá konverzace o zajímavé knize. Mluvíme tam o neochotě veřejnosti zvážit některá tato fakta. A co to znamená pro to, jak odtud můžeme pokračovat. A nosoapradio, kdo je pravidelná komentující na corbettreport.com, kterou pravidelní posluchači nejspíše poznají, zanechala důležitý komentář ohledně této věci.

Napsala: „Jasné myšlení a srozumitelná mluva je na poslech nesmírně terapeutická. Neochota rozpoznat tvrdá fakta. Je pravda, že vlivem tak hluboce zakořeněných předsudků a pomatených předpokladů pramenících z generací pečlivě kultivovaného strachu, jít příkladem se zdá být jedinou efektivní metodou přesvědčování. Dát příklad něčeho lepšího. Na moment se musím koncentrovat na uzavření té mezery mezi vědomím a akcí, jelikož tohle je možná jediná věc, kterou mohu udělat, abych svým prvním dvěma dětem zabránila v podlehnutí tlaku se nechat očkovat jedem, a, což je stále obtížnější, odradit mé třetí dítě, aby si dalo jakékoliv posilující dávky, navzdory tlaku a špatnému příkladu od jeho otce. Chování člověka není řízeno logikou, ale možná spíše napodobováním. Jít příkladem se zdá být nejlepší nadějí pro lidstvo.

Také si to myslím, a myslím si, že to potvrzuje to, co tento výzkum a experimenty ukazují, a to, co si myslím, že všichni víme, že je pravda. Když se postavíte a promluvíte pravdu a podniknete akci a ukážete lidem, jak jednat, nebo jak lépe jednat, budou lidé, kteří se k vám přidají, za předpokladu, že to vážně bude odpovídat pozorovatelné objektivní realitě. Už jste to předtím slyšeli. Slyšeli jste: „Buďte změnou,” – „Buďte příkladem pro druhé”. To nejsou pouhá slova, poukazují na základní pravdu o společenské psychologii.

Je to něco, co můžeme využít ve své snaze šířit nejen vědomí a chápání problémů nebo řešení, ale ve skutečnosti je přinést do existence v reálném světě, spojit tu mezeru mezi vědomostmi a akcí. Takže… myslím si, že tohle je o povzbuzení těch, kteří jsou tam venku a souhlasí s vámi, možná více, než si myslíte, možná žijí hned vedle vás. Nedávno mi o tom psali lidé, že dobrá věc na tomto všem, že zjišťují, že v jejich komunitě jsou lidé, o kterých by nikdy neuhádli, že jsou na jejich straně. Je to velmi zajímavé. Ano, a vy to začínáte zjišťovat, protože jak začnete mluvit a nebudete se stydět za to to, v co věříte, nebudete se stydět dělat to, co považujete za správné, najdete ostatní lidi, kteří jsou na vaší straně. Musíte poskytnout sociální důkaz, abyste jim ukázali, že je v pořádku myslet, říkat nebo dělat věci odlišně. A oni se k vám přidají. Existuí praktické věci, ke kterým bychom se mohli vyjádřit… jak to dělat. Jedna věc je podle mě ta, že čím konkrétnější jste v příkladu, který dáváte, a ve věcech, které si myslíte, že jsou lepším přístupem k problémům… ať je to cokoliv, v jakékoliv sféře problému, který řešíte… a je mnoho epizod série Hledání řešení, ze kterých můžete čerpat.

Například minulý týden jsme mluvili o REKO kruzích. Pokud si myslíte, že REKO kruh je příkladem… ano, můžete o nich druhým lidem říct. Můžete se pokusit vychválit, jak jsou úžasné. Ale tím, že to budete dělat, že se v tom budete účastnit, a pak ukážete a budete modelovat výsledky… podívejte, potkal jsem tyto lidi, co dělají tuto skvělou věc, mám všechno tohle jídlo, je to skvělé. Tohle je přesvědčivější metoda, jak lidem prezentovat myšlenku. I v konkrétních situacích, mluvit o efektu přihlížejícího a snažit se získat pomoc v krizové situaci… nejefektivnější způsob je být velmi konkrétní a zaměřit se na jedince, abyste mohli ukázat konkrétní věci, jak můžou pomoct, než abyste jen řekli: Pomozte mi.

Zaměřte se na konkrétní lidi a řekněte jim, co po nich potřebujete, a bude větší pravděpodobnost, že v té situaci získáte pomoc. Je to něco, o čem vědecká literatura opakovaně psala. Můžeme tento příklad vzít ze zajímavé knihy Vliv – věda a praxe, která je dostupná zdarma na archive.org, která má celou kapitolu o sociálním důkazu, kde se píše o incidentu Kitty Genovesové a o efektu přihlížejícího a podobných věcech. Má tam sekci konkrétně o tom, jak ve skutečné krizi získat skutečnou pomoc. Píše se zde: „Mnozí jsou vyzváni, ale jen jeden by měl být vybrán.

Na základě výzkumných zjištění by moje rada byla izolovat jednoho jedince z davu, namířit, ukázat a mluvit přímo na toho člověka a nikoho jiného. Vy pane, v modré bundě, potřebuji pomoc. Zavolejte ambulanci. S tím jedním prohlášením rozptýlíte veškerou nejistotu, která by mohla pomoci zabránit nebo ji oddálit. S tím jedním prohlášením dáte muže v modré bundě do role ‚zachránce‘. Nyní by měl chápat, že je třeba rychlá pomoc. Měl by chápat, že on, ne někdo jiný, je zodpovědný za poskytnutí pomoci. A ve výsledku by měl pochopit přesně, jak ji poskytnout. Veškeré vědecké důkazy naznačují, že výsledek by měla být rychlá a efektivní pomoc. Vaše nejlepší strategie, v případě potřeby rychlé pomoci, je obecně redukovat nejistotu těch kolem vás týkající se vašeho stavu a jejich zodpovědností. Buďte ohledně své potřeby po pomoci co nejpřesnější.

Nedovolte přihlížejícím, aby dospěli k vlastním závěrům, protože, zejména v davu, princip sociálního důkazu a následný efekt pluralitní nevědomosti může způsobit, že budou vaši situaci vnímat jako nenaléhavou. Ze všech technik v této knize určené k získání souhlasu s požadavkem, tato je nejdůležitější na zapamatování. Konec konců, neschopnost požádat o nouzovou pomoc může znamenat váš život.” Přesně tak. Velmi praktická rada pro velmi skutečnou, praktickou každodenní nouzovou situaci a krize, na které můžete v reálném světě narazit. Ale také s ohledem na širší téma toho, o čem tady mluvíme, řešení pro různé společenské problémy, kterým čelíme. Jak v těch situacích ve skutečnosti získáme pomoc?

Nebo jak přimějeme lidi, aby se přidali? Ať je to cokoliv, REKO kruh, nebo cokoliv jiného. Jak ve skutečnosti přesvědčíme lidi, aby překonali tu protisílu, kterou tvoří sociální důkaz… „nevidím, že by to dělal nikdo jiný”. Musíme jít tím příkladem. A čím konkrétnější jste, tím lépe. Nechci k tomu dnes přístupovat příliš racionálně. Tohle videu tedy ukončím tak, že vás přímo vyzvu o pomoc. Chci otestovat hypotézu dnešní epizody, že bude ve prospěch naším zájmům, být jasní a struční a také, abychom mluvili odvážně, poctivě a stáli v pravdě toho, co víme, že je pravda, a abychom na základě toho jednali. Že lidé nám ve výsledku přijdou na pomoc, že z toho budeme mít komunitu. Potřebuji tedy vaši pomoc. Ne pomoc kohokoliv jiného, kdo teď poslouchá můj hlas. Vás konkrétně… člověka, co poslouchá můj hlas, potřebuji, abyste pro mě něco udělali. Potřebuji, abyste se pokusili tento princip v následujícím týdnu použít ve svém životě. Může to být něco malého a triviálního, může to velká věc. Ale chci, abyste se pokusili využít tuto myšlenku, že budete velmi konkrétní ve stanovení příkladu, a že požádáte o pomoc. A to specificky… abyste se pokusili dosáhnout něčeho, co víte, že je dobré a pravdivé. A byl bych rád, abyste se mi ozvali a řekli, co se stalo. Co jste udělali, jak to šlo, co z toho vzešlo. Budete to zkoušet znovu? Pokud ano, co byste mohli udělat jinak? Nebo co uděláte stejně? To je hodnotná zpětná vazba.

Samozřejmě nejen pro mě, ale pro všechny. Doporučuji, abyste své zkušenosti sdíleli v komentářích. Samozřejmě členové mohou komentovat přímo na webu, abychom všichni mohli zjistit, jaké metody fungují, a co můžeme udělat. To je ve výsledku smysl této série Hledání řešení. Takže ano, vy, ne ostatní lidé, co poslouchají… vy konkrétně, potřebuji vaši pomoc. Doufám, že mi pomůžete. S tím řečeno… dnes vám na konec pustím vzorové video, které si myslím, že vizuálně názorně ukazuje smysl dnešní epizody, a to způsobem, který by nedokázalo objasnit jakékoliv množství mluvení. Pomůže, když to uvidíte… a vážně myslím uvidíte. Pokud posloucháte audio verzi této epizody, velmi doporučuji, abyste alespoň přestali řídit, udělali si mentální poznámku, abyste si tohle video později vyhledali, protože stojí za to tento jev vidět v akci. To video se jmenuje: „První stoupenec. Lekce vůdcovství od tanečníka”. Myslím si, že se to týká celého smyslu dnešní epizody. S tím řečeno, tady to pro dnešek necháme.

Jsem James Corbett z CorbettReport.com. Děkuji za sledování a brzy se zase uvidíme.

Video (První stoupenec. Lekce vůdcovství od tanečníka – pusťte si v čase od 31:00): Pokud jste se učili hodně o vůdcovství, a jak vytvořit hnutí, podívejme se, jak se tvoří hnutí od začátku do konce během tří minut, a získejme z toho nějaké lekce. Vůdce samozřejmě potřebuje odvahu, aby se sám postavil a vypadal směšně. Ale to, co dělá, je tak prosté, že je to téměř instruktážní. Tohle je klíčové… je třeba, aby bylo snadné vás následovat. Zde přichází první stoupenec se zásadní rolí. Veřejně všem ostatním ukazuje, jak následovat. Všimněte si, jak ho vůdce přijímá jako svého rovného. Takže to už není o vůdci, ale o nich, množné číslo. Všimněte si, jak vyzývá své přátele, aby se přidali. Vyžaduje odvahu, být první stoupenec. Vyčníváte a zesměšňujete sami sebe. Být první stoupenec je nedoceněná forma vůdcovství. První stoupenec z osamělého blázna dělá vůdce.

Pokud je vůdce křesadlo, první stoupenec je jiskra, která tvoří oheň. Zde je druhý stoupenec… tohle je bod zlomu. Je to důkaz, že první udělal dobrou práci. Teď to není osamělý blázen, a nejsou to dva osamělí blázni. Tři jsou dav a dav je novinka. Hnutí musí být veřejné. Ujistěte se, aby cizí lidé viděli víc než jen vůdce. Všichni musí vidět stoupence, protože noví stoupenci napodobují stoupence, ne vůdce. Teď přichází další dva, pak hned další tři. Teď máme spád. Tohle je bod zlomu a teď máme hnutí. Jak se více lidí přidává, už to není riskantní. Pokud předtím byli na hraně, teď není důvod, se nepřidat. Nebudou vyčnívat, nebudou zesměšněni, a pokud si pospíší, budou součástí vnitřního davu.

V příští minutě uvidíte i ty, kteří se davu raději stranili… protože ve výsledku by byli zesměšněni za to, že by se nepřidali. Dámy a pánové, takto se tvoří hnutí. Zopakujme si, co jsme se naučili. Pokud jste verzí toho tanečníka bez trička, sami, zapamatujte si důležitost, brát svoje první stoupence jako své rovné. Aby vše bylo hlavně o hnutí, ne o vás. Buďte veřejní, ať je snadné vás následovat. Ale víte, jaká je tady největší lekce? Vůdcovství je příliš velebeno. Ano, začalo to chlápkem bez trička a on získá veškeré zásluhy, ale viděli jste, co se vážně stalo. Byl to první stoupenec, který z osamělého blázna udělal vůdce. Bez prvního stoupence není žádné hnutí. Říká se nám, že všichni musíme být vůdci, ale to by bylo neefektivní. Nejlepší způsob, jak vytvořit hnutí, pokud vám na tom vážně záleží, je odvážně následovat a ukázat ostatním, jak následovat. Když najdete osamělého blázna, jak dělá něco skvělého, mějte odvahu být prvním člověkem, co se postaví a připojí se.

  • Překlad: David Formánek
(Visited 105 times, 1 visits today)
Sdílet článek

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *