GEROVA LEST – O pádu Polabských Slovanů

Napsal
Sdílet článek

Přátelé, posílám malý dárek k Vánocům. Jedná se o poslední kapitolu z knihy Meč proti meči od Eduarda Štorcha. Není to veselé čtení, zato je velmi poučné: Povaha Západu se za více než tisíc let nezměnila – změnily se jen metody. Odvěká proradnost a věrolomnost zůstaly. Stejně tak přetrvala nejednotnost a rozhádanost Slovanů, která se západním Slovanům stala osudnou. Poučíme se někdy z historie?

GEROVA LEST

(R. 955)

Vítězstvím na Lechu byl Ota zbaven tíživé starosti. Mohl se zabývat rovnáním cesty k uskutečnění své tužby po získání císařské koruny.

Něda i Ljut očekávali, že král bude nyní hledět vycházet se Slovany po dobrém, a kojili se nadějí, že budou moci obnovit lutická knížectví, hlavně ovšem stodoranské, s takovou svobodou a nezávislostí, jakou měl český Boleslav. Doufali, že Ota bude nyní přístupen smírně dohodě, která by zabezpečila pokoj oběma stranám.

Proto Něda s Ljutem teď stále meškali u Luticů. Snažili se je udržet v klidu, aby se nerušilo slibné vyjednávání s říší. Jejich mírumi-lovnému poslání se však nedařilo. Horkokrevní Lutici, stejné jako severnější Obodrité a Rataři, byli novými křivdami tak nakvašeni, že se nedali dlouho držet na uzdě a snadno se bouřili.

Už téměř po dvě léta je podněcovali k povstání dva saští uprchlíci, Wichnann a Egbert, synovci mocného vévody Hermana. Ti se na Otu rozhněvali proto, že všecky hodnosti a statky dává stryci Hermanovi, a jim nic. Cítili se odstrčeni a chtěli se Otovi mstít. Uchystali vzpouru, ve které měli býti Ota i Herman zabiti. Ota však byl zpraven o jejich úmyslech a vzpouru udusil. Oba spiklenci uprchli za Labe a štvali tam Slovany k povstání dál. Získali obodrit-ského knížete Nakona, ratarského knížete Stojgněva. a také někteří Lutici je podporovali. Markrabě Herman se nestačil bránit rostoucímu povstání.

Po Otově vítězství nad Maďary Ljut viděl, že vzbouřenci nemají naděje na trvalý úspěch, a vyložil Luticům, že by je nyní Otova přesila rozdrtila. Okolnosti nebyly opravdu Polabanům příznivé. Uznali to a také ratarský Stojgněv se naklonil k míru. Obodritský Nakon se však stále ještě držel meče, a stejně i oba Hermanovi synovci.

Pravdu má stará moudrost: jeden rozum dobrý, ale dva jsou lepší. Proto Ljut, uznávaný mezi Lutici jako budoucí kníže, přibral Stojgněva a oba se dostavili na Braniboř ke schůzce, kde měly být sjednány podmínky dohody. Za Otu přijeli markrabě Gero a markrabě Herman.

Gero pospíchal na dolní Labe přímo z bojiště na Lechu a přinesl Otovo prohlášení, že po vyřízení Maďarů si přeje mír se Slovany.

Ljut i Stojgněv uvítali slova Gerova a prohlásili, že i oni si přejí mír a že králi budou odvádět poplatek: svoboda však nechť jim zůstane zachována.

Gero vybuchl: „O svobodě nemluvte! Budete poslušnými vazaly a budete plnit všecky naše rozkazy!”

Markrabě Herman dodal: „Budete přísahat věrnost králi Otovi a dáte zadostučinění za svou opovážlivou rebelii! Dáte rukojmí na důkaz, že uznáváte naši svrchovanost…”

Stojgněv se nezdržel odporu:

,Jakže? A položit hlavy na špalek od nás nechcete? Odedávna jsme byli svobodný národ a nikoho jsme pánem nad sebou neuznávali! Co nyní na nás žádáte, je horší než smrt!”

Ljut souhlasně zvolal:

„Přinášeli jsme vám mír, zatímco vy nám osidlo na krk vážete, abychom po svém ani dýchat nemohli. Za nic nás považujete a za své otroky! Nikdy na to nepřistoupíme!”

Gero i Herman se posupně ušklíbli a nechali slovanské vyjednavače odejít s nepořízenou.

„Však my je naučíme!” ulehčil si Gero po jejich odchodu. „Budou se plazit jako červi u mých nohou!”

Gero vsedl na koně a odjel k Otovi, aby mu dal zprávu o zmařeném vyjednávání se Slovany.

„Odmítli naši ruku podávající mír!” vyprávěl králi. „Jsou zpupní, nechtějí se nám poddat a uznat naši nadvládu!”

„Tedy je k tomu přinutíme!” rozhodl Ota a táhl s vojskem na Polabany. Český vévoda Boleslav poslal Otovi, jako prve proti Maďarům, tak i nyní proti Polabanům, oddělení vojska na pomoc.

Slované, donucení k zoufalému zápasu, musili ustupovat před velkým a dobře vyzbrojeným vojskem Otovým. Vvklizovali zemi od dolního Labe na sever k Slovanskému moři až do nynějšího Me-klenburska. Mohli se jen tehdy postavit králi na odpor, když by ho překvapili na nějakém výhodném místě, nejlépe v bažinách a jezerech, kde by Ota nemohl uplatnit svou obávanou jízdu.

A to se stalo u řeky Reknice, tekoucí bažinatou krajinou do moře.

Ota se dostal při pronásledování Stojgněva s Ratary do ohybu řeky, kde uvázl v močálech. Stojgněv, maje toliko pěší vojsko, přešel stezkami bažiny i přes řeku bez velkých nesnází a dostal se na druhý břeh, který byl poněkud vyšší, a proto suchý. Otovo jezdectvo bylo v bažinách bezmocné.

Ota již chtěl dát rozkaz k ústupu, když mu zvědové donesli, že se mu do zad blíží veliké zástupy Luticů a Obodritů pod Ljutem a Na-konem. Nežli se mohl Ota vyplést z bažin Reknice, byl mu ústup uzavřen. Žádný zkušený válečník by nebyl za takových okolností ani v nejmenšítn na pochybách, že pro Otovo vojsko není vyváznutí. Věděl to sám Ota i markrabí Gero.

„Nemůžeme se tu nechat utlouci jako myši!” zuřil Ola. „Pořád ses chtěl hnát za Stojgněvem, abys ho zničil – a teď vidíš, do čeho nás vlákal. Jeho Rataři tu znají kdejakou louži a vodili nás za nos, až nás zavedli, kde nás chtěli mít. Když jsi radil prve, poraď také teď!”

Markrabí chápal vyčítavá slova králova, vždyť tu běželo o krk, ale neklesl na mysli. Byl prohnaný lišák a válečník všemi mastmi mazaný.

„Máš pravdu, králi, že boj v těchto bažinách by nám přinesl zkázu, ale ještě je naděje na vyváznutí.“

„Dokážeš-li nás zachránit, zavážeš si mne navždy k vděčnosti.“ „Války se ukončují rozhodujícím bojem, nebo-božím soudem,“ poznamenal Gero klidným hlasem.

„Nu ovšem, ale Slované nás mají v pasti a boj zde znamená pro ně jisté vítězství. Kdoví, zda by přistoupili na boží soud.“

„Přistoupí, králi!“ pravil Gero přesvědčivě. „Sám si to vezmu na starost, jestliže ty, králi, půjdeš za naši stranu do souboje.“

„Já, Gero?“ užasl překvapený Ota. Na okamžik se zamlčel a pak řekl:

„Nu, velký výběr není – buď padnout v zoufalém boji, nebo v souboji. Půjdu do souboje, neboť tu je aspoň jakási naděje na vítězství.“

„Díkv, králi! Zařídím to. Je třeba si pospíšit, nežli Slované zahájí útok.“

Gero nechal krále stát a odkvapil.

Za chvíli už stál s nevelkou družinou na břehu Reknice. Jeden z jeho vojínů mával ratolestí, aby upozornil slovanské stráže na protější straně. A nemusil dlouho mávat. Záhy se ozvalo z druhého břehu houknutí a z křovin vylezli dva ratarští oděnci.

„Co chcete, vy ďasovi zplozenci?“ tázali se.

„Chceme vyjednávat s knížetem Stojgněvem,“ volal markrabí Gero.

„Není tu! Náš kníže se strojí k útoku na vás, vrahové!“ křičeli Ra-taři.

Gero nedbal nadávek a volal dál:

,Já, markrabí Gero, žádám udatného Stojgněva, aby sem přišel na několik slov, pro něho velmi důležitých.“

Oba Rataři spolu něco omlouvali, co nebylo přes řeku slyšet. Jméno Gerovo, hrůzně pověstné po všem Slovanstvu, působilo však na ně velkým dojmem, neboť po úradě odpověděli: „Vyřídíme knížeti tvou žádost, počkej chvíli!“

Gero trpělivě hodně dlouho čekal, ale přece se dočkal. Na břehu Reknice se objevil kníže Stojgněv s několika svými muži.

Všem bylo jasno, že rozprava přes řeku musí být velmi stručná a že se musí omezit jen na výkřiky.

Nejprve volal Gero svou tvrdou a zadrhovanou slovanštinou:

„Velký kníže Stojgněve! Já, markrabí Gero, na místě nepřemožitelného krále Oty nabízím ti dohodu!’1

„Mluv, markrabí! Nemám mnoho času na vyjednávání. Za chvíli budou mluvit meče!“

„Ano. Stojíme před velikým bojem. Naše vojsko je udatné, poteče mnoho krve – naší i vaší.“

„Není to naše vina – nezvali jsme vás sem! Sami jste vpadli do naší země,” volal Stojgněv s neskrývaným úsměškem.

„Vinu rozsoudí Bůh! Ale proč má tisíce nevinných obětovat svou krev? Nabízím ti boží soud – ať mezi námi rozhodne souboj!“

„Hoho! Já s tebou na souboj? Neposkvrním svůj meč tvou krví na božím soudě, věrolomný lotře! Jsi už hotov, či chceš ještě něco říci?” odpověděl odmítavě ratarský kníže na Gerovu nabídku.

Markrabí zahryzl zuby do rtů a nenávistný úsměšek mu zkřivil obličej. Hned však mluvil dál.

„Odmítáš, budiž – přijmu to. Nebudu tedy s tebou bojovat já, nýbrž sám král Ota!“

„Jakže, král Ota?“ podivil se kníže Ralarů.

„Tak jest, mluvím za něho!“ potvrzoval Gero.

„Nu, toť jiná! S králem na boží soud půjdu,“ rozhodl Stojgněv.

Obličej Gerův přelétl jizlivý úsměšek.

„Nuže, přisáhni!“ žádal markrabí.

„Přísahám při popelu svých předků!“ slavně se zaklel Stojgněv a vyhodil do výšky hrstku písku.

„Přísahám za krále Otu při svém meči Dlouhém hadu!“ neméně slavně se zaklel Gero.

Potom byly již hladce smluveny podrobnosti. Obě vojska budou svědky souboje. Poněvadž levý břeh Reknice je bažinatý, zarostlý olšinami a jiným nepřehledným porostem, ustoupí Stojgněvovi Rataři od řeky a zaujmou postavení na nízkém návrší dále od řeky. Na uvolněné místo přejde Otovo vojsko.

Stojgněv vzpomněl na druhé slovanské vojsko, které obstupovalo Otu zezadu, na Ljutovy Lutice a Nakonovy Obodrity.

„1 druhé naše vojsko bude chtít vidět boží soud!” oznámil Sto-

jgněv. „Buď Ljut nebo Nakon budou také zápasit – jmenuj i ty druhého zápasníka za svou stranu!“

Gero vykřikl bez rozmýšlení: „Přijímám! Já budu druhý!“ „Souhlasím!“ potvrdil Stojgněv. „Hodinu před západem slunce začne souboj dvou proti dvěma tam pod tím návrším. Bozi dají naší straně zvítězit. Od této chvíle jsme přísahali příměří!“

„I my je zachováme!“ potvrdil Gero úmluvu a vracel se do ležení. Hned cestou uděloval spěšné rozkazy k stavbě tří halových cest bažinami a tří lávek přes řeku. Přísně hartusil na své důstojníky, aby se každý se sto muži dal okamžitě do práce. Tři sta mužů z českého vojska kácelo stromky a mlází na halové stezníky, a tři sta mužů i ze saského vojska kácelo a tesalo stromy na lávky pro jezdce. Sám Gero všecky honil a dohlížel, aby práce jen letěla.

Král Ota byl přiváben živým ruchem a přišel se podívat na vodní dílo. Gero mu hned oznámil, že dobře pořídil a že boží soud je vyjednán a přísahou potvrzen. Bojovat budou proti sobě dva páry soupeřů: Ota a Gero proti dvěma Slovanům.

„Vezmeme si drátěné košile,“ radil Ota, „jsou nejlepší ochranou proti meči.

„Králi, ještě lepší ochrana je – lest!“ namítl prohnaný Gero. “Jakou lest myslíš, Gero? Já budu bojovat poctivě, nesnížím se, abych v souboji klamal.“

„Králi, nemluvil jsem o lsti v tvém souboji, nýbrž o dovolené lsti válečné. Ty přec vůbec v souboji bojovat nebudeš.“

„Ty, Gero, sám snad proti dvěma?“

„Nikoliv, pane, – my na ten souboj nepůjdeme!“

,Jak to, Gero? Vždyť se tady staví mosty pro nás.“

„Ty myslíš, aby naše skvělé jezdectvo mohlo bojovat na pevné půdě!“

„Ano, králi, naše jízda rozdrtí tam na suchém břehu lehkověrné Slovany a ty ještě dnes zvítězíš a budeš pánem všech slovanských zemí od Labe až k moři!“

„Nezapomeň, že máme v zádech zástupy Luticů a Obodritů!“ „Ti nás už obcházejí až k brodu přes Reknici a po druhém břehu se přiřadí k Ratarům, aby viděli boží soud. Nežli k nim dojdou, budou tak unaveni, že nám těžkou práci nedají.“

„Tys, Gero, na všechno myslil… Jen aby se tak vše podařilo… Ale musils přece Slovanům přísahat na příměří, ne?“

„Pravda, králi! Přísahal jsem, ale sám víš, že přísaha pohanským psům křesťana neváže. Kdo chytá býka, musí odzadu! Jakmile budou mosty hotovy, dáme se do boje!”

„Dejž Bůh, abychom z této pasti šťastné vyvázli!“ povzdechl si král Ota a šel dát rozkazy, aby se vojsko připravilo k pochodu.

Zatím byl v slovanském vojsku, které Němce obkličovalo, čilý ruch. Spěšný posel od Stojgněva přinesl překvapující zprávu, že nedojde k boji, nýbrž k božímu soudu! Nutno převést branné šiky Luticů a Obodritů oklikou brodem přes Reknici, kde nastoupí po bok vojska Ratarů na nízkém návrší. Tam budou před večerem přihlížet k souboji dvou dvojic. Druhého zápasníka si mají Lutici a Obodriti vyvolit sami.

Ljut uvítal příležitost zkřížit meč s úhlavním nepřítelem Polaba-nů, s markrabím Gerem. Přihlásil se hned, že bude bojovat po boku knížete Stojgněva.

Poněvadž už. bylo po poledni, dali se Lutici okamžitě na pochod k brodu. Za nimi vyrazily houfy Obodritů. Když se Ljut ubíral k přednímu houfu, pravil, odcházeje od Nakona, knížete Obodritů:

„Nemám strach z božího soudu, vždyť pravda je při nás a bohové rozsoudí spravedlivě. Mrzí mne však přec, že sešlo z bitvy, v níž jsme mohli nepřítele rázem a nadobro potřít tak, že bychom měli pokoj zajištěný na dlouhá léta.“

Ljut ještě vyhledal v táboře Nědu, která hodlala jít se svou průvodkyní pomalu za vojskem, jehož spěšnému pochodu by nestačila. Něda se s ním vroucně rozloučila. Vždyť šel do boje na život a na smrt – a zdálo se jí, jako by ho už nikdy neměla spatřit.

Když Ljut zašel se svou družinou mezi stromy, dívala se Něda dlouho za junáckým bratrem. Odchází na boží soud, vrátí se šťastně? Kdo ze čtyř padne? Ota? Ljut? Bude prosil bohy, aby rozhodli spravedlivě.

Lesy se pomalu vyprázdnily a tichý šum stromoví vanul širou nížinou, kde se dosud ozýval hluk a halas velikého vojska.

I Něda se zvedla a se služebnou dívkou Zdatou se dala ušlapanou cestou k brodu. Nezáleželo jí na tom, aby sama uviděla souboj; stejně by tam čekala někde stranou, ale výsledek by chtěla vědět co nejdříve – výsledek božího soudu mezi Slovany a jejich odvěkými nepřáteli…

Něda věřila, že v souboji zvítězí Ljut, silák hnedle jako Gněvoš, a Stojgněv, bojovník nad jiné zkušený. Ale co Ota? Doufala, že vyvázne životem s nevelikým zraněním. Král Ota musí pak přijmout podmínky, jaké mu položí vítězové! Ožije svobodné Luticko – Sto-doransko – Braniboř? Och, luzné vidiny!

Zdata dnes nechápala svou velitelku. Zdála se jí tak vážná.

Kdo to jde za nimi lesem? Opožděná tlupa vojínů?

Z houštin vystoupila četa saských vojínů! To přece nejsou naši!

V Nědě se zastavil dech. Ten vpředu je přece Vilém, její syn!

Vilém, vznešený církevní hodnostář, nejpřednější v celé říši, poznal matku také a srdečně se s ní pozdravil.

„Neviděla jsem tě, synu, co jsi arcibiskupem!“ s pohnutím zvolala Něda a líbala syna na obě líce. „jistě ani nevíš, že má sestra Růžice zemřela loni v hradě Boleslava na Labi. Kde se tu však bereš v neschůdných pralesích a těsně u bojiště?“„I já se tak tebe mohu ptát, matko,“ řekl Vilém. Byl z něho nyní šestadvacetiletý mladý muž, silný, po matce ruměný, klidného moudrého výrazu obličeje. Vypadal nad svůj věk vážnější.

Hned o sobě pověděl:

„Mne poslal otec z tábora, abych se odklidil někam stranou, že se tu za řekou strhne brzo děsná bitva. Jdu tedy pomalu cestou k brodu a chci přejít řeku, abych tam někde přečkal tu bitvu…“

Jakou bitvu, Viléme?“ poděsila se Něda. „Vždyť bude rozhodnuto božím soudem!“

„Boží soud? O tom není řeči!“ řekl Vilém. „To byla jen Gerova lest! Až bude naše jízda na suchu, vrhne se na nepřipravené Slovany. Řekli mně, že Lutici a Obroditi budou tak unaveni obtížnou cestou mokřinami, že budou padat jako mouchy.“

Něda, plna spravedlivého rozhořčení, vykřikla:

„To je hrozná věrolomnost! Gero přece přísahal na příměří!“

Snad Vilém v nitru souhlasil s matčiným pobouřením, ale věren Otově polilice pravil:

„Nediv se, matko – Gero je zkušený válečník a jeho rada u Oty platí… Bez jeho lsti by padlo všecko naše vojsko i s Otou pod slovanskými sekyrami.“

„Ale to, co chce Gero, se nesmí stát! Byla by to hanebná zrada, věrolomnost, křivopřísežnictví – největší urážka i vašeho Boha! Musí se konat ujednaný boží soud! Pusť mě, synu! Pospíším sama za Otou a kleknu před ním…“

Něda se vzrušením až zalykala a oči jí plály jako v horečce.

Arcibiskup Vilém bojoval v sobě hluboký vnitřní boj. Po chvilce uvažování rozhodl:

„Dobře. Půjdu s tebou, matko! Máš pravdu, bylo by to věrolom-ství, nedostát přísaze. Přísahu nutno splnit a – nechť rozhodne boží soud!“

„Děkuji ti, Viléme! Ale prosím tě, pospěš napřed, já bych ti nestačila. Pospěš, synu – zachráníš tak životy tisíců…“

„Ano, matko, vrátím se ke králi a neustanu, dokud přísaze nedostojí. Nelze se Slovany zacházet tak, jak činí markrabě. Jsme přece vyznavači učení Pána našeho Spasitele a musíme ve všech lidech, a tedy i ve Slovanech, vidět lidi a své bratry, nikoli jen bídnou láj.“

Pobídl koně a odkvapil. Matka provázela žehnáním jeho odchod. Kéž se jeho poslání zdaří!

Něda byla zprávou o Gerově zradě tak rozrušena, že ji opouštěly síly; musila si usednout. Dlouho tak odpočívala. Zdata vyňala z košíku džbán a přinesla jí občerstvující vodu.

Ale co se to děje? Jaký to hluk?

Och, již ví! Začala se bitva…

Vilém přišel pozdě!

Něda vyskočila jako šílená z mechového lůžka a rozběhla se za Vilémem.

Viléme! Oto!

Viléme! Oto!

Její zoufalé výkřiky se rozléhaly tichým lesem.

„Zastavte bitvu! Nechť rozhodne boží soud!.“

Zdata nemohla postačit běhu své paní.

Hluk boje na druhém břehu Reknice vzrůstal a měnil se v hrůznou bouři. V dáli se rozhučel temný ryk.

Něda se už nedívala na cestu. Kupředu, jen kupředu! Oči vytřeštěné, ústa zoufalstvím rozevřená. Z hrdla jí vyrážejí výkřiky hrůzy.

Nohama vázne v močále… hrabe se dál s živelnou silou… boří se víc a víc – už nemůže z bahna ani nohy pozvednout. Bažina se pod ní rozvírá, pohlcuje ji.

Vysílena zápasem Něda bezmocně klesla. Jen zvednuté paže nad vodou označují místo, kam zapadla poslední žena z rodu stodoranských knížat…

Arcibiskup Vilém se vrací z marné cesty. Bitva se rozpoutala dříve, nežli krále dostihl.

Je zklamán, zlomen. Slyší hukot a řev divoké bitvy. Tisíce lidé do sebe bije.

Vyděšená Zdata volá na arcibiskupa.

„Zmeškal jsem – je pozdě!“ odpovídá Vilém. „Kde je matka?“

„Ach, pane…!“ Dívka se dává do pláče a vede arcibiskupa mokřinou k osudnému močálu.

S příchodem tmy se bitva skončila. Zbylí Slované byli rozprášeni. Vítězství Otovo je dokonalé.

Ota je zachráněn a s ním i jeho vojsko. Za dva měsíce po vítězství na Lechu je slovanská síla mezi dolním Labem a Odrou snad navždy zlomena.

Markrabí Gero jako strůjce bitvy slaví triumfy. Král Ota vděčně rozkázal, že veškerá kořist z bitvy náleží markrabímu.

Před markraběte přivedli zástup sedmi set zajatců, aby poručil, co s nimi. Gero nejprve dal hlavu knížete Stojgněva nabodnout na bidlo a pak zavolal nejbližšího zajatce.

„Ty, slyšíš, pokloň se svému knížeti!“

„Zajatec hluboce se poklonil knížecí hlavě.

„Víc!” vzkřikl Gero a dva vojíni strhli zajatce k zemi. Markrabí mávl rukou shora dolů. Vojáci porozuměli znamení a usekli zajatci hlavu.

„Mrtvý pes nekouše!“ zvolal Gero, když useknutá hlava padla do podupané trávy. „Jste rebelové proti králi – a položíte hlavy všichni!“

A vojáci hned usekávali hlavy dalším zajatcům, až bylo na veliké hromadě sedm set hlav.

Krveprolití bylo strašné. Boj sám si vyžádal hrozných obětí. Útokem jízdy za bitvy překvapení Slované nemohli sice vzdorovat, ale když zasáhly do boje i šiky poněkud spořádané, poznali Sasové, že jde do tuhého. Rataři, podráždění nepřítelovou věrolomností, bojovali jako lvi. Jejich kníže Stojgněv byl v boji zaskočen tlupou jezdců. v jejichž čele byl Gero.

Jakmile kníže poznal markraběte, vrhl se přímo do středu jeho družiny, zaslepen nenávistí k zrádci a křivopřísežníku.

Avšak nedostal se až k němu. Srazili ho z koně s těžkou ranou. Stojgněv zbrocen krví se ještě zvedl a děsným hlasem vykřikl:

„Proklínám tě, Gero! Tvůj syn nechť pyká za tvé viny. Nikdo na zemi nezbaví tě tíhy tvých velikých hříchu… zhyneš – prokletý – jako – pes…!“

Hrdinský kníže Ratarů padl na krvavou zem.

Jeho skon oslabil ratarskou sílu a Otovo jezdectvo kosilo Ratary jako žito na poli.

Znavení Lutici a Obodriti zápasili zatím s pěším vojskem Otovým. Těžko se jim bojovalo, když únavou sotva stáli na nohou. Jen rozhořčení a zoufalství je sílilo tak, že mohli bojovat, ale jako vichřicí svátí klesali pod meči saských a – žel – i českých bojovníků.

Lutický vůdce Ljut bojoval rekovně. Jeho zápas byl bojem za osvobození Polabanů… boj marný až do posledka. Rataři byli téměř pobiti a unavení Lutici již bitvu nezachrání.

Král Ota projíždí bojištěm; české houfce ho jásavě pozdravují a král je chválí za statečnost.

Když se Ota vzdaloval, český šik se rozhlaholil zbožným chorálem: „Hospodine, pomiluj ny!“

Vzápětí však byl český zpěv přehlušen bouřlivým křikem Sasů, Durynků a Švábů, vyprovázejících svého vítězného krále. Opodál na vřesovisku klečí zástup Srbů a děkuje Bohu za zachránění životů. Odříkávají Otčenáš, jak se mu od misionářů naučili:

„Náš fatr, tada te jsi v tvém nebesju. Svionť mo vardovot tvij jime, tvij rik kuma. Tva vila mo sa činit v nebesju tako na zemi. Naši ta-glichi chjeba dyj nam danas. Un vitoduj nam naše grichy, kok my vitodujeme našim grichinarim. Ni farfíruj ny va frsokung a erlesuj ny vil tige chendug, hamen.”

Krvavé slunce zapadlo v pláči nad bojištěm – i nad svobodou Luticů.

Skrovné zbytky slovanských oddílů odvádí Ljut do hlubokých lesů. Poslední potomek stodoranských knížat prchá z prohrané bitvy jako vyhnanec bez vlasti a bez domova.

Však – nezoufá!

Zakrvácený Ljut. se zastavuje a vytaseným mečem hrozí:

,Ještě není všemu konec, Němci! Ještě jsme nepodlehli docela. I kdyby z nás, polabských kmenů, zbýval už jen poslední hlouček, nebudeme vašimi otroky! Ej, mocný bůh Triglav mluví teď mým hlasem k vám: My tu nakonec přece jen zvítězíme! Naše vítězství přijde, přijde jistě, kdyby to mělo i tisíc let trvat! My bojujeme za pravdu boží a poslední Polabané přece jednou šlápnou na vaši zpupnou šíji a uvidí vaši mocnou říši ležet u svých nohou! Věční bozi vás ztrestají a osud váš se naplní!“

Vidina junáka Ljuta se splnila.

Za tisíc let zápasů, za slavného roku 1945 poslední Polabané, Lužičtí Srbové a také Čechové vstali na zříceninách německé říše k novému životu v štěstí, svobodě a míru.

Nikdy už Němec Slovana nezotročí!

ZÁVĚREČNÁ POZNÁMKA

Markrabí Gero nezanechal ani po Reknici bojů se Slovany. Hubil a dusil je nelítostně. Jeho srdce bylo tvrdé a svědomí necitelné. Ale došlo i na něho. Jeho jediný syn Siegfried zahynul v bitvě se Slovany a i sám Gero byl raněn. Teprve tato rána osudu probudila jeho duši. Začal přemýšlet o svých zločinech a s hrůzou poznal, že jsou nesmírné a že se nemůže nadít odpuštění.I oblékl roucho kajícníka a vydal se na pouť do Říma. Veřejně vyznával své těžké viny. Svou krvavou zbroj složil na oltář svátého Petra. Svatý Otec mu uložil pokání v klášteře. Gero se vrátil domů a vstoupil do přísného řádu. Klidu však nenabyl. Jeho hříchy tak ho tížily, že zoufaje nad sebou brzy se utrápil a zemřel, nikým ne-želen, mnohými proklínán.Král Ota se vrátil k své italské politice a dosáhl konečně cíle. Roku 962 byl korunován jako římský císař. Jeho choť, ctnostná Adlé-ta, se stala císařovnou. Naděje Polabanů, že tím bude Ota odvrácen od výbojů na východ, se nepotvrdily. Otův meč stačil i dále k výbojům na východ.Český vévoda Boleslav zůstal Otovi navždy věrný. Nikdy se proti němu nevzbouřil a Ota to také s povděkem uznával. Nechával Boleslavovi dostatek svobody ve všem podnikání, pokud to neohrožovalo zájmy říše.

A tak Boleslav přemohl zbývající kmenová knížata v sousedství a podrobil si jejich země. Učinil Čechy – až snad na území Slavníkovců, kteří si uchovali značnou samostatnost – jednotným státem pod vládou Přemyslovců. Připojil i Moravu a část Slovenska, Slezsko a Krakovsko. Jeho moc vzrostla a byla tak veliká, že ho všude v cizině zvali králem. Je o něm zachován nápis: „Boleslav, král Prahy, Čech i Krakova“. Plné tři neděle trvala cesta z jednoho konce jeho říše na druhý.Při svém přátelském poměru k německé říši byl Boleslav téměř úplně nezávislý. Ročním poplatkem německému králi se zabezpečoval proti jeho nepřátelství a proti válce. Staří dobře říkali: Musí se dým pro teplo strpět… Dějiny daly této zásadě zapravdu.Církevní samostatnosti Boleslav ještě nedosáhl. Lakotný řezenský biskup střežil žárlivě svou výnosnou diecézi, a tak české území zůstávalo dál církevně závislé na Bavorsku. Teprve po smrti tohoto biskupa došlo roku 973 k založení biskupství v Praze. Za Boleslava se proto u nás udržovalo ještě hojně pohanských zvyků a kříž ještě dlouho zápasil, než úplně zvítězil.Jestliže Václav hledal cesty k založení českého státu, Boleslav je našel a stát skutečně založil a upevnil. Státní vývoj probíhal u nás souběžně s vývojem našich sousedů. Jako u nás za Václava bylo v Čechách několik samostatných kmenů s vlastními knížaty, tak bylo i v Německu za krále Jindřicha, toliko s tím rozdílem, že němečtí vévodové volky nevolky uznávali krále jako svrchovanou hlavu. Jednotného německého národa ani státního cítění tam ještě nebylo.Za Boleslava a za Oty bylo provedeno vnitřní sjednocení v obou státech. Teprve od doby Otovy dostali Frankové, Sasové, Bavoři atd. také společné jméno Němci (Deutschen) a sjednocená říše jméno Německá říše. Podobně u nás místo Pražanů, Pšovanů, Lu-čanů atd. ujala se jména Čechové a Česká říše. Pod těmi novými jmény vstoupily oba národy do nového tisíciletí.Sjednocené Čechy pak odolaly všem bouřím a všem úkladům svých sousedů. Nebylo jich málo. A protože odolaly úkladům nejstrašnějším, smíme nakonec věřit tomu, co podle staré pověsti Libuše našim předkům věštila:„Můj český národ nikdy neskoná, on všecky bouře šťastně, šťastně překoná!“

(Psáno roku 1940, vydáno v roce 1947) (Závěrečná kapitola knihy Meč proti meči od Eduarda Štorcha.)

  • LADISLAV KOPECKÝ

 

(Visited 173 times, 1 visits today)
Sdílet článek

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *