Jak jsme na Doupově testovali roušky

Napsal
Sdílet článek

Doupov. Kolika bývalým záklaďákům se při vyslovení toho magického jména nostalgicky rozbuší srdce… Já byl na letním i na zimním, dokonce pokaždé jako ubytovací jednotka, která měla na starosti postavit vojsku stanový tábor. Neobyčejně mrňavý vojín Kunštár, v civilu traktorista JZD, takto však řidič BRDM2-RCH, byl jednou určen dozorčím stanu. Prchl však na nedalekou Andělskou Horu, kde místní družstevníci pořádali oheň a občerstvení různými chmelovými i lihovými aperitivy a digestivy. Rozčilený velitel pro něj poslal eskortu, družstevníci, sympatizující s kolegou od fochu, jej však nevydali. Byla pro něj tedy vyslána celá rota. Ani jí však zemědělští muži vojína nevydali, naopak, zamaskovali jej montérkami a kostkovanou košilí, kterým několikrát ohrnuli nohavice a rukávy, a namalovali mu uhlem husté strniště. Kunštárovi to vyloženě seklo. Po svém návratu byl hoch velitelem, který přitom ani neznal Černé barony, před nastoupeným útvarem potrestán 2×14 dny vazby. Vše mi dosvědčí všichni, kdo tam tehdy u toho byli.

Tak tedy, my, chemické vojsko, jsme si taky dokazovali, jací jsme tvrdí a neohrožení obránci světového míru. Neboli, jako všichni vojáci, jsme vymýšleli různé věci pro ukrácení služby vlasti. Například jsme soutěžili, kdo si dobrovolně napálí přes maskáče do stehna speciální vojenskou nitrosvalovou injekci, kterou jsme měli pro případ zamořeni. Cvičnou, jen s fyziologickým roztokem. Že já se tehdy nedržel stranou. Modřina, taky to dost bolelo, protože ten ne zrovna tenký hrot vystřelilo péro, dost silné na to, aby to prorazilo plastové víko ampule, a maskáče. Jako byste dostali malým šípem.

Trochu jsem si zavzpomínal, ale k rouškám se postupně dostaneme. No, a podobně jsme soutěžili s cs tělísky. To jsou takové malé bombičky se slzákem, háže se to do komory na kontrolu správnosti nasazení plynové masky. Do ní válečník strčí otvorem hlavu v té masce, a zkusí dýchat. Když nezačne ihned usedavě plakat a dávit se, může se, vybaven různými chápéčky (chemický průkazník) a ítéčky (intenzimetr), vydat nacvičovat válečnou vřavu. Sice je mnohem lepší připlížit se v noci třeba k motostřelcům, a hodit jim to do stanu, ale my taky zkoušeli, kolik toho nadechne neohrožený obránce, vybavený improvizovanou  – ano, je to konečně tady – rouškou, tedy vojenskou šálou. Půjčenou přes oči a svou přes ústa. To vše po dopingu rumem tuzemským, a rybízovým vínem. Osobně jsem se toho neúčastnil, stačila mi injekce. Ale nejdrsnější z obránců do toho šli. Ano, uronili slzu, taky s dechem to nebylo optimální. Všichni přítomní, vybaveni mnohými vzpomínkami na skutečně upřímný pláč a vzlykání zejména důstojníků naší ozbrojené pěsti dělnictva (protože jsme držívali službu u těch komor, a rádi vyhověli jejich celkem pravidelným žádostem o pomoc při správném utažení masek, kdy jsme pečlivě dbali, aby jim u ucha zůstávaly průduchy nejméně na šíři prstu), jsme se však usnesli, a to včetně nejdrsnějších, že to funguje. Ne samospasitelně, ale nepřehlédnutelně.

 

Neměli jsme tehdy přirozeně ani ponětí, jaké popularity se rouškám dostane o něco přes třicet let později. A k jakým rozohněným diskusím o jejich účinnosti bude u toho docházet. Jakkoliv tedy neznaje, už tehdy jsme prostřednictvím těch nejodvážnějších (což bylo víceméně úměrno množství rumu a rybízáku) připravili indícii. K té mohou dnešní rouškologové přihlédnout či nepřihlédnout, můžou ale na to vzít koronajed, že tak tomu všemu tehdy bylo.

Nedávám tím nikomu odpověď na to, jak nebezpečné je to neviditelné cosi kolem nás, ani kolik tam toho je. Ale pokud by tam něco takového bylo, nenecháte-li si u ucha ten průduch, a pravidelně si ji budete prát, něco na tom nošení roušek přece jen je. Znovu, jestli “tam” pak za těch třicet let něco bude nebo nebude, to jsme tehdy nezjistili. Ale že ten “hadr přes hubu” není o tom ničem, na to dám i láhev tuzemáku, i kvalitní rybízový nápoj!

(Visited 82 times, 1 visits today)
Sdílet článek

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *