K E L T O V É – J. A. Mauduit (2.díl)

Napsal
Sdílet článek

– starší soubor doplněný o poznámky z dalších knih, které jsem o Keltech přečetl – nemám televizi a neztrácím ani hodinu svého volného času pro ni

Str. 73:

Nás však více zajímá tažení Bellovesova bratra Segovesa. Tomu los a přízeň bohů (ti druidové to mohli ovlivnit na základě informací, které nezveřejňovali a zdůvodnit to oficielně keltským materialistům jako vůli bohů) určily cestu na východ, do srdce Evropy (střední Německo a západní a jižní Čechy jsou pravlast Keltů, oni museli toto území znát). Které všechny kmeny se zúčastnily tohoto tažení, nám není známo. Víme jen o kmenech, které se ve své nové domovině nakonec usadily; byli to Kotinové, Volkové-Tektoságové (Morava-Valaši) a – opět Bójové. Titus Livius cituje pověst, podle které keltské kmeny překročily hory a ocitly se v Hercynském lese (starobylý název pro území Čech).

Řecký astronom Claudios Ptolemaios (asi 100 – 178 po Kr.) ve svém díle „Gógrafiké hyfégésis“, mapujícím tehdejší znalosti o evropském kontinentu a jeho nejbližším okolí uvádí velké množství místních i osobních jmen, které nám osvětlují i mnohé z tehdejších názvů našich geografických útvarů. Hercynský les je jednoznačně identifikován jako česká kotlina. Názvy našich hor, řek i sídel byly tehdy keltské a v některých zní keltský jazyk dodnes (víte jak se nazývalo keltské oppidum na území dnešního Brna? Eborodunon). Není třeba pochybovat o tom, kam podle pověsti dorazily kmeny pod vedením Segovesa. Po překročení pohoří Gabréty (dnešní Šumava) totiž šly údolím řeky Ogary (Vltava? – ne Ohře) až stanuly pod horou Riph. Gabréta znamenala v keltštině „pohoří kozorožců“ a šlo o dnešní Šumavu a Český les, Ogara (z keltského agar – bystrá voda) byl název Ohře. O původu názvu hory ani nemusíme moc spekulovat, zcela jasně totiž pochází z keltského slova „rip, nebo ripa“ – kopec, hora, vyvýšenina. Vítej praotče, jsi doma!

Italského tažení se zúčastnilo pět velkých kmenů. Nejdříve se na cestu vydali Insubrové, tehdy žijící v Lyonské oblasti podél Loiry, a za nimi následovali Cenomanové, kteří se podle všeho přistěhovali z Podunají a potom byli usazeni v údolích Pádu a Adiže. Z údolí Mohanu a Neckaru přišli Bójové, jejichž název znamenal „Strašní“, a z náhorní planiny Langres ve východní části pařížské pánve Linonové. Jako poslední se na cestu vydali Senonové, důležitý kmen, který byl přítelem Parisiů a obýval část nynější Champagne a Burgundska.

Podle jedné pražské historičky, která se zaměřila na jižní Čechy, myslím, že se jednalo o nějakou diplomovou práci, která přerostla svůj původní účel, Čechové osídlovali jižní Čechy pouze ze severu po Tábor, dál na jih a a jihovýchod je vůbec neosídlovali, a nechali tam původní obyvatelstvo, i když jejich území jaksi automaticky přičlenili k území českému – dané geografickými podmínkami české kotliny.

Str.78 – Keltové sice měli společnou civilizaci – tak jako v mnohém jim podobní Řekové -, ale nikdy nevytvořili národ, nýbrž jen skupinu společností, někdy spojeneckých, jindy znepřátelených. Caesar napsal: „Galie je samá strana. Strany tam jsou nejen ve všech kmenech, ba ve všech župách a okresech, nýbrž téměř i v každém jednotlivém rodě (jako Češi?).“

Str.79 – Od začátku druhé poloviny posledního tisíciletí př.n.l. Keltové zvolna ustupovali na severu Germánům a zároveň směřovali k jihu. Tak Germáni čtyři století př.n.l. dospěli k dolnímu toku Rýna. Keltům se podařilo udržet se na Mohanu a v kotlině Čech (Bojo e mia – země Bójů – Bohemia), ale jinde se stahovali.

Str.98 – ZEMĚDĚLSTVÍ

Chov dobytka byl rozhodující u germánských kmenů. U Keltů to bylo obdělávání půdy (u Slovanů také). V 6.století př.n.l., kdy začaly velké keltské migrace, byla Galie, po staletí žijící v poměrném míru, zemí bohatou. Les, vyklučený dík trpělivosti prvních zemědělců a lidí krátkolebých, se stal půdou vyhrazenou chovu dobytka a pěstování obilnin.

Ve velmi úrodné Galii se především pěstovaly obilniny. Pšenice byla určena zámožné vrstvě obyvatelstva, kdežto oves, žito, ječmen a proso byly podle Tita Livia „značnou pomocí chudému lidu.“

Galský důmysl neměl obdoby. Galové vypracovali některé pozoruhodné techniky, například žací stroj, jehož zobrazení se nám dochovalo a o kterém píše Plinius: „V rozsáhlých rovinách Galie jezdí obilnými poli velká truhla na dvou kolech a se spodním okrajem ozubeným; do ní padají klasy těmito zuby vyrvané.“

Kromě toho Galové používali i brány, zatímco Římané měli jen rádlo, které půdu rozrývá, ale neobrací, Keltové už vynalezli pluh s pohyblivým krojidlem před radlicí. (technicky vyspělí a nadaní, stejně jako Češi) Používali i kosu a srp a na některé úpravy půdy vápno a slín.

Vinná réva se v Galii patrně objevila na počátku doby laténské, a to zprvu na stráních Burgundska. Potom se rozšířila v celé zemi a pěstovala se až do 18.století. Byla předmětem velké péče. Galové měli zvláštní způsob jejího prořezávání. Aby urychlili zrání, používali jakéhosi prášku. Falšování vína jim nebylo neznámé, a aby vyhověli zahraničním zákazníkům, dodávali jim občas víno smolné příchuti, tak vyhledávané římskými labužníky.

Str.106 – Celkem se tato obydlí mnoho nelišila od příbytků budovaných po tisíce let od neolitu. Příbytky keltského a germánského obyvatelstva si můžeme představit dík Tacitovi: „Galové a Germáni mají chýše z neotesaného dřeva a olepují je hlínou někdy tak lesklou, že vypadá jako vrstva malby, a občas dokonce připomíná barevné obruby.“ Autor dodává: „Mají též ve zvyku hloubit podzemní příbytky a přikrývat je velkými hromadami hnoje; to je útočiště před zimou a stodola pro úrodu neboť takové přístřešky zmírňují krutý chlad; jestliže se náhle objeví nepřítel, zpustoší všechno odkryté, ale na tyto příbytky ukryté pod zemí nepřijde (stejné stavby jako používali Slované, nejvýraznější z nich byly takzvané polozemnice, obydlí zahloubená do země asi 80 cm hluboko. Spící lidé zde v noci byli chráněni před poryvy větru. Lůžka v polozemnici byla sklopná, před den byla umístěna podél stěn a zároveň sloužila jako zástěna před větrem).“

Výzkum pozůstatků těchto chýší potvrzuje, že některé byly velmi prostorné. Prozkoumáním základů se ukázalo, že byly hluboké i několik metrů. Průměr obydlí dosahoval až deseti metrů, bylo napůl zahloubeno do země (polozemnice). Zdivo se lišilo podle krajů, bylo z kamenů kladených nasucho, z lepenice či dřeva. Střechu podpíraly kůly.

  • Arjak
3/5 - (1 vote)
(Visited 78 times, 1 visits today)
Sdílet článek

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *