Pokud jste viděli film, s Vlastou Burianem v hlavní roli, Přednosta stanice, asi víte kdy i vy můžete být černým pasažérem. Jízdou bez platné jízdenky. Černým pasažérem může být člověk záměrně, ale častěji je to neúmyslně.
Stalo se toto i mně. Opravdu už je to mnoho roků zpět. Vzpomínám si. Byl červenec, horko k padnutí a já dobíhala, s tenkrát asi dvouletou dcerou v náručí, aby mi autobus MHD neujel. Podařilo se. Jako poslední jsem nastoupila, hned za mnou se zavřely dveře. Postavím to svoje děcko na zem, rozhlížím se kam si sedneme. Bylo téměř obsazeno. Aha, tamhle je volná sedačka. Autobus již jede k další zastávce, přidržuji se jednou rukou, abych neupadla. Druhou rukou držím svoji malou dcerku. Čurky potu mi stékají po celém obličeji, po zádech. Sotva na tu volnou sedačku svoje malé dítě posadím, už je u mě revizor „kontrola jízdenek“. Samozřejmě jsem jízdenku měla, ale v peněžence, peněženku v kabelce. Nenechal si vysvětlit, že prioritní, a otázkou minuty, je pro mě zajištění bezpečí malého dítěte.
Byl to opravdu důsledný pracovník, snad hoden vyznamenání dopravního podniku.
Zaplatila jsem revizorovi, který v mých očích byl v tu chvíli naprostým blb.em, pokutu.
V současné době mám při označování jízdenky v MHD u nás trochu problém. Po označení bych si musela vzít brýle na blízko, abych viděla platný aktuální údaj, kterým je pak, drobným písmem, označena jízdenka. Ale nemusím! Označovač jízdenek hezky cinkne, zvláštní zvuk, což pro mě znamená označeno – nejsem černý pasažér. Stalo se mi, že jsem měla akutní problém se sluchem. Taková lapálie se snad může přihodit jen mně! Jela jsem do nemocnice na ošetření. Tehdy jsem na jízdenku neviděla, ale ani jsem cink neslyšela.
Jednou se mi nějakým nedopatřením dostala „jetá“ jízdenka do nových – k použití. Sáhnu do peněženky, kde mám nové platné jízdenky, automaticky vezmu jednu z nich, jako vždy, označím. Nevidím, ale cink slyším. Takže je vše v pořádku. Jel revizor a ten viděl, ne jako já. Tentokrát to nebyl b…ec, jako ten horlivec před mnoha lety. Revizor pochopil. Nebo se slitoval? Bába slepá a ještě dočasně hluchá. Jízdenek nových jsem měla v peněžence ještě pár dalších – takže cink a hotovo.
Poučení? Použitou jízdenku, po výstupu z vozidla MHD ihned vyhodím do koše. Žádné dát si ji do kapsy, do kabelky. Pryč s ní!
Napadlo mě, proč by měl revizor chodit ve vozech sem a tam, proč jim neusnadnit práci. Práci nesnadnou. Já bych to nedělala ani za zlatý prase. Stejně jako jsou vyhrazena místa pro invalidy, což je v pořádku, navrhuji zlepšováček. Jednu až dvě sedačky v každém voze MHD označit „pro černého pasažéra“. Revizor by nastoupil do vozu, koukl jen na „černou sedačku“. Vybral pokutu nebo vidí „vůz čistý“ a stihl by kontrol daleko více. Byl by produktivnější. Hmm hmm. Myslíte si, že je to dobrý nápad?
P. S.
Možná si ho nechám patentovat.
- MAJKA DUBOVÁ
Tento článek byl publikován administrátorem blogu Vox Populi. Jméno autora najdete na konci článku. Texty publikované na tomto blogu jsou osobními názory autorů a nemusí vyjadřovat názory redakce, mohou být dokonce s redakčními názory v opozici. Nicméně zde chceme dávat příležitost širokému politickému i společenskému spektru osobních vyjádření, která mohou být podnětem k zajímavé diskusi. Články publikované administrátorem pocházejí ze zaslaných příspěvků na redakci PP a nebyly k publikaci na Pravém prostoru přijaty. Pokud chcete na tomto portále založit vlastní blog a stát se tak redaktorem Vox Populi, klikněte v hlavním vrchním menu pod logem na záložku ZALOŽIT NOVÝ BLOG. Můžete pak přidávat vlastní články sami a stát se tak tvůrci zajímavého názorového svobodného portálu bez cenzury. Zde je nápověda jak na to.
Revizoři jsou lidi zvláštního ražení. Dříve šlo o hlavně vyhozené policajty a estébáky, nyní o uchazeče nepřijaté k policii. A to je co říct.
Jsou nejaktivnější začátkem měsíce, kdy mnoha lidem končí platnost měsíční předplacenky. Jdou tedy po vlastních platících, ale zapomnětlivých zákaznících. To je byznys model jak vymyšlený nějakým ainštajnem z Blízkého východu. Profesionálních černých pasažérů je totiž tak málo (a jsou tak vytrénovaní a informovaní), že by je “neuživili”.
Není mnoho zaměstnání, za které se člověk musí před svým okolím stydět… I hajzlbába má větší vážnost.