Měli jsme v roce 1989 následovat vojenskou justici Rakouska-Uherska?

Napsal
Sdílet článek

Česká televize odvysílala 14. 7. 2021 interview, které se mj. dotklo i odpírání vojenské služby za Rakouska-Uherska.

Viz: https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10095426857-interview-ct24/221411058040714

začátek pasáže – 14:36

konec pasáže – 15:40

Trestání odpíračů v roce 1989 zde bylo mezi jiným ospravedlňováno takto: „Tato trestnost toho činu samotného tady byla neustále, od dob Rakouska-Uherska.“

Co k tomu říct? Mělo být pro nás Rakousko-Uhersko ve vztahu k odpíračům vojenské služby vzorem, který bychom měli napodobovat?

„Od roku 1867 byla … ústavně chráněna svoboda svědomí a vyznání; většinou však zůstávala nenaplněna. Militaristické Rakousko-Uhersko trestalo odpírače velmi tvrdě,“ k čemuž přispělo i zavedení všeobecné branné povinnosti v následujícím roce. (1)

Jako příklad lze uvést sedláka Möcskeho:

Sedlák Möcske odepřel v Temešváru na nádvoří kasáren honvéd-husarských přísahat. Domnívali se, že je opilý, a dali ho odvést do vězení. Druhého dne byl poznovu předveden na nádvoří kasáren, aby odpřisáhl, že na zemi, na vodě zbraní bude krev v zájmu státu prolévat.

A tu prohlásil sedlák Möcske: „Nikdy se nestane, abych přísahal, že budu zabíjet člověka, nikdy mne nedonutíte, abych vzal zbraň do ruky. Jak je ta zbraň ošklivá a odporná!“

Byl tedy, jak přirozeno dle vojenských názorů, svázán do kozelce a poddůstojník Bártany šlapal mu na břicho.

„Nikoliv, nebudu nikdy vraždit. Všichni lidé jsou mými bratry,“ byla stále táž odpověď na naléhání vojenských pánů.

Pak přišel vojenský kněz, který si dal velice záležet, aby jako hlasatel křesťanského přikázání „nezabiješ“ pohnul Möcskeho ku přísaze: Přísahám Bohu všemohoucímu, že užiji zbraně.

„Šavle a bodáky,“ odvětil mu Möcske, „jak vy též sám uznáte, nepoužívají se k poctivé práci. Šavlemi a bodáky nedobývám ze země ničeho. Ručnicemi a děly neořu. Šavlemi mohu ale krájet lidi, bodáky párat břicha svých bližních a ručnicemi a děly postřílet doma svého vlastního otce a zastřelit bratry. A tomu všemu říkáte nutnost. Chcete se dovolávat Boha k neobyčejné vraždě. Když se dva honci prasat pobijí, ženete je před soud a odsuzujete pro pár bezvýznamných ran. Sami ale tisíce lidí ženete do války, kde nutíte je zabíjet se navzájem, pro zájmy jednotlivce, který náhle prohlásil, že je uražen. A poněvadž sám nemá tolik odvahy se řezat, prohlašuje to za urážku státu, zbaví rodiny živitelů, navádí tisíce lidí ku žhářství a vy, kteří hlásáte lásku k bližnímu a vraždu pokládáte za smrtelný hřích, asistujete každému zákeřnictví a před bitvami modlíte se, aby to dobře dopadlo.

A jak jinak si to slovo dobře představujete, než ve formě ‘vraždy’? Ovšem že to jmenujete jinak. Vlastenectvím, statečným činem obhájců vlasti a podobně.

Když jednotlivec o své újmě udělá desetinu toho, co provádí se ve vojenském kabátě, dáte mu provaz na krk a pověsíte ho. Ale modrá blůza vštípit má do člověka každé násilí. Je to hnusné. Nepřísahám, nevezmu zbraně do ruky.“

A sedlák Möcske dostal deset let pevnostního vězení a ve výroční den svého zločinu tmavou komůrku, aby přemýšlel v temnotě o své hrozné řeči.

Maďarské noviny té doby psaly, že Möcske může mluvit o štěstí, v době války byl by zastřelen. (2)

Při úvaze o tehdejší právní úpravě ovšem nelze přehlédnout, že za určitých okolností se omezené výjimky z branné povinnosti daly uplatnit. (1)

Dokonce i v roce 1914, kdy už zuřila první světová válka, byl Rudolf Mrkvička z Tuchlovic na 3 roky dočasně zproštěn vojenské služby, protože pracoval jako horník. Jenže 3 roky uplynuly, válka stále trvala a Mrkvička byl znovu povolán.

Důstojníci mu proto dne 16. 9. 1917 „opětně domlouvali… Mrkvička opět odmítl a udal, že to činí proto, že ,dle učení Kristova je vojenství zřízením, které příkazům lidskosti neodpovídá, že mu již ve škole bylo řečeno ,Nezabiješ!‘ a že všichni lidé jsou bratry.“

Nato byl vzat do vazby a psychiatři měli zkoumat jeho duševní stav. Jaký byl dne 20. 12. 1917 výsledek?

„Vyšetřovaný je úplně jasný, srovnaný a v každém ohledu správně orientovaný, Při vyšetřování chová se klidně, skromně. Jeho výraz obličeje jest vážný. Vykládá klidným tonem, že službu vzhledem na své náboženské přesvědčení konati nemůže, že se ve škole učil učení Kristovu, které záleží v tom, že všichni lidé mají konati dobré, že se všichni lidé mají milovati, kdežto nyní mu bylo poručeno lidi vraždit.“

Mrkvička zůstal dále ve vazbě. K jeho odsouzení ale už nedošlo, neboť „následkem nemoci, přivoděné dlouhou vazbou,“ dne 3. 6. 1918 zemřel v kadaňské věznici. (3)

Otázka tedy zní:

Měli jsme se v roce 1989 řídit příkladem rakousko-uherské vojenské justice, která týrala lidi jako Möcskeho či Mrkvičku, anebo spíše důstojně ctít právo na svobodu svědomí a náboženského vyznání? (4)

(1) Zdeněk Bauer: Paralely a odlišnosti důvodů uváděných při odpírání vojenské služby a reakce různých politických režimů v prostoru bývalého Československa; publikováno ve sborníku „A nepozdvihne meč…“, str. 17-54, ed. Petr Blažek, Praha 2007.

(2) Jaroslav Hašek: Nazarénští; původně vyšlo v časopise Mladé proudy (č. 17 z 23. 10. 1908). Vydání ale bylo zabaveno. Později bylo několikrát publikováno, naposledy v knize Bitvy beze zbraní 1990-2000 – Co užitečného přinesly soudní procesy s odpírači vojenské služby, str. 74-76, Praha 2000; na internetu nyní dostupné na https://misantropovaknihovna.estranky.cz/clanky/hasek/jaroslav-hasek–nazarensti.html¨

(3) Brožura Památce Rudolfa Mrkvičky, vydala Dělnická Tělocvičná Jednota v Tuchlovicích v roce 1919 tiskem J. Šnajdra v Kladně.

(4) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 7. 10. 1998 sp. zn. II. ÚS 285/97 ve věci Ladislava Koreně (odsouzeného v roce 1959) praví: „U stěžovatele se jednalo o uplatnění práva na svobodu myšlení, svědomí i náboženství, jak to má na mysli čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv z 10. 12. 1948. Ústava z roku 1948, platná v roce 1959, tuto svobodu svědomí a vyznání sice formálně zaručovala, ovšem … praktická ustanovení jiných norem nižší právní síly tuto svobodu prakticky likvidovala… Takto nazíraný čin jednotlivce není možno chápat jako úmyslný trestný čin.“ (Celý text ústavního nálezu je dostupný na https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=29823&pos=1&cnt=1&typ=result.)

Podle sdělení v částce 41/1958 Úředního listu měli být „odvedenci – horníci pracující v uhelných dolech pod zemí“ povoláni k vojenské službě, „jen pokud o to požádají“.

Čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod říká: „Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním.“ (Viz https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-2)

  • L. Müller
(Visited 149 times, 1 visits today)
Sdílet článek

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *