Ministr školství

Napsal
Sdílet článek

Myslím ne toho ještě fungujícího, ale toho, co teprve přijde. Toho, který čím méně vlastní to, zač by mohl být ctěn i uznán, tím fanatičtěji o to uznání usiluje. A když se mu ho v dostatečné míře ať už od jednotlivce, skupiny či státu nedostává, řádí, jak koncem října 2015 řádil až téměř k požadavku vypovězení války Česka Rusku. A to za ten hřích, že si pracovnícii moskevského letiště Šeremeťjevo poté, co zjistili, že na palubě letadla je víc osob, ne je uvedeno na celní soupisce, dovolili na pět hodin zdržet parlametní delegaci, mířící právě pod vedením tohoto muže do Uljanovska.

Něco takového, a to navíc od Rusů, považoval ovšem onen muž nikoli za úřední výkon, či za jeho přebujelý byrokratický úlet, ale vzal věc jako útok ruských mužiků na svůj majestát. A řádil a stěžoval si na nevědomé a surové Rusy s takovou vehemencí, že kdyby tehdy záleželo jen na něm, ocitl by se svět nejpravděpodobněji ve stejné krizi, jakou byla krize karibská z října 1962.

Tragická a nebezpečná figura, řeknete si, a současně vás uklidní, že ta figura snad už nikdy nebude mít příležitost chrlit oheň, jakou měla tehdy v roce 2015 na moskevském letišti.. Což ovšem, bohužel, platí jen pokud nevezmeme v úvahu současný problém s kádry. Nejsou lidi na stavbách, ale nejsou lidi ani v politických stranách. A tak když se v jedné z těch stran uvažovalo, z kterého Honzy či Vaška bychom v nové vládě mohli udělat nového ministra školství, došlo se k závěru, že dosavadní praxe bývalého učitele zeměpisu a matematiky na základní škole je pro tuhle funkci jak ušitá.

A tak ten, který tak křečovitě touží po uznání, se jakoby v jakémsi fantastickém snu ocitne na prahu hlavní místnosti ministerstva, které kdysi bývalo považováno za nejfestovější výspu národní vzdělanosti, a z tohoto titulu bývali do jeho čela povolování lidé z národa i z vlády nejduchovnější. Lidé s přirozenou autoritou, zkrátka takoví, kteří když promluví, ostatní ztichnou.. Postavy, jakou např. byl politik, novinář, právník, vysokoškolský pedagog, nositel Řádu Tomáše Masaryka, ministr školství v letech 1946-48 ve vládě obnovené Československé republiky a populární komentátor českého rozhlasu BBC z Lodýna JUDr. Jaroslav Stránský (jeho Hovory k domovu vyšly na 502 stranách v r. 1945 knižně).

A teď vykloňme, prosím, oblouk od toho, co bylo, k tomu, co je. Dejme si k sobě dílo ministra bývalého a dílo ministra budoucího, a přiložme vedle sebe i fotografie obou těchto mužů. Sledujme rysy jejich tváří, a s vědomím, že po čtyřicítce, si za ně už můžeme sami, zaplačme všichni společně nad tím, kam až jsme dodneška došli.

A to, bohužel, nejen na ministerstvu školství.

  • Lubomír Man
5/5 - (1 vote)
(Visited 135 times, 1 visits today)
Sdílet článek

3 comments

  1. Vážený pane autore,
    při čtení všeho co napíšete a je zde zveřejněno pociťuji to o čem v závěru dnešních Vašich slov píšete – „…zaplačme všichni společně nad tím, kam až jsme dodneška došli.“
    Proto jsme dnes pouze tam kde jsme. Pupeční IDEOLOGICKOU šňůrou s Ruskem – východem – jsou totiž ještě mnozí, včetně Vás, tak moc a moc ještě spojeni.
    Spolupráce se sousedy tam i tam je prospěšná, pokud se nejedná o skryté či evidentně viditelné, vydírání a hrozby,
    To že máte svoje smýšlení stále nastaveno tak jak máte nemůže a nesmí nikdo ovlivňovat a měnit. Nedej Bože ideologicky potlačovat a používat různé formy represí, tak jak se dělo v minulém režimu. To bylo podle Vás před rokem 1989 v pořádku?
    Jiní, včetně mě, to měli a mají jinak. I to je v naprostém pořádku. Máme přece konečně demokracii.
    Demokracie je ale velmi křehká.

  2. Žiji konečně v demokratické společnosti. NENÍ BEZCHYBNÁ, jako není bezchybný žádný člověk. Proto se zmiňuji, jak jste si jistě všimnul, že je velmi křehká.
    Co Vás přivedlo k tomu, že se jedná o myšlenku? Žiji v demokracii, nevím kde žijete Vy.
    To je totiž otázka jak svůj život nyní vnímáme. Máte totiž každý právo na své vnímání. . Máme právo si to vzájemně sdělovat, aniž „by po nás někdo šel.“ I TO JE DEMOKRACIE.

    Docela mě irituje pan autor článku, který, ještě než budoucí ministr řekl „dobrý den“, porovnává fotografie obou mužů. Prý sledujme rysy jejich tváří! Protože mám úctu k věku pana autora (POUZE K VĚKU) nebudu jeho hnusný článek pitvat. A že by bylo co a proč!
    Nevím nevím, už jsem po čtyřicítce a na výzvu pana autora, aby jsme všichni zaplakali kam až jsme došli odpovídám. Jak kdo, snad pan autor hovoří i sám o sobě? Jsem docela spokojená kam až sem došla a plakat tedy rozhodně NEBUDU – není důvod.
    Každý si může za to zda nad sebou plakat či ne opravdu jen sám.

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *