Nevítaný spolunocležník

Napsal
Sdílet článek

Podělím se s vámi, (respektive převyprávím) o zážitek mojí kamarádky Jitky. Jitka je holka do nepohody a nebojí se, jak se říká, „vlka nic“. Ani nemůže, protože bydlí v bytě sama. Jenže?

Jitka vypráví….

Bylo krásné letní odpoledne, ve městě, v panelákovém bytě, skoro k upečení a tak jsem šla odpoledne na koupaliště. Nechám ve všech místnostech stažené žaluzie a otevřené ventilačky.

Po návratu si doma udělám něco malého k snědku, kouknu na televizi a šupky do hajan.

Již ve skorousnutí slyším takový divný šustot, jakoby o sebe narážely kroužky u záclon. Žene se asi letní bouřka, zavřu i ventilace. Vstanu, okna zavřu, ulehnu a za chvíli opět takový divný šustot. Nahoře, někde pod záclonou. Myslím si, to je asi nějaká můra. Jdu se podívat. Odhrnu záclonu a málem mě trefil šlak. NETOPÝR! Malý netopýrek. Ale já sama v ložnici. Krve by se ve mně nedořezal!

Šup pod deku. Schovat hlavu, nohy, celého člověka, aby na mě TO hrozné nemohlo. Normálního člověka, kdyby třeba nebyla skoro půlnoc, a nebyl doma sám, napadlo, že netopýrek je sám velmi vystrašen a hledá kde by se schoval, ukryl. Jsem pod dekou, nevím jak dlouho, strachy skoro připo…, vzduch už je pod dekou vydýchán, já zpocená strachy a horkem. Tady dlouho nevydržím.

Takže se v podřepu, s dekou přes hlavu a rychle se přesouvám ke dveřím, odhazuji deku, nechávám ji v ložnici a pryč jinam. Kde není ten vetřelec. Tak, ulevilo se mi. Je zavřený v ložnici!

Volám, já blázínek v půlnoci, známému a prosím o pomoc. Když jsem mu řekla, že jsem relativně v bezpečí, že můžu noc dospat v obýváku, tak mi sdělil, že mi přece nejde o život a přijde ráno. Fajn, ustelu si v obýváku. Jenže všechny přikrývky a polštáře jsou v ložnici, za zavřenými dveřmi a tam já teď nepůjdu. Ani za zlatý prase!

Ulehám (tak nějak) na úzký a krátký gauč a chci se přikrýt. Našla jsem v obýváku jen deku na žehlení. Nic jiného, takže ta mi musela stačit.

Ráno přišel ten můj známý a já šla s ním hledat do spánkovny netopýra. Netopýr nebyl nikde, hajzlík jeden. Tak, a to musím říci. Nesnáším otevřené skříně. Opravdu ne. A teď jsem si všimla, že moje šatní skříň je pootevřená. Proč asi? Že by si krvežiznivec otevřel almaru sám, aby pospinkal v nějakém mém oblečení? Možná jsem totiž, jak jsem v podřepu, s dokonalým krytím – dekou přes hlavu – prchala pryč z ložnice od NĚJ, zavadila asi rukou o skříň a nevědomky ji maličko pootevřela. A byl tam! Nahoře, až vzadu, v mých šátcích.

Já už se nebála. Byl den, žádná tma tmoucí, měla jsem u sebe zachránce a co si myslíte, že jsem udělala? Opatrně jsem (tu potvoru maličkou, vystrašenou, spící, která se ani nehnula), netopýrka, zabalila do šátku, ve kterém si ustlal a vypustila jsem ho z okna ven. Roztáhl křídla a odletěl.

P. S. Noc netopýrů může být zajímavá i jinde, že?

MAJKA DUBOVÁ

Nevítaný spolunocležník
3.5 (70%) 2 vote[s]
(Visited 92 times, 1 visits today)
Sdílet článek

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *