O zdvořilosti, upřímnosti, o „plivání do ksichtu“

Napsal
Sdílet článek

Chce se mi napsat každý. Ale protože každý jsme jiný a každý se jinak chováme – třeba na stejnou, či velmi podobnou situaci, reagujeme odlišně, vyjádřím se jen o sobě. O mém vnímání na ledacos. Jinak nemůžu, protože nikdo mě nezná lépe než já sama sebe. Prostě každý by si měl uvědomit a přiznat jaký je právě on – při pohledu sám na sebe do „zrcadla“. A třeba ihned po ránu, nejlépe když je ještě rozcuchaný, pomačkaný, s očima trochu zalepenýma. Jo, očima zalepenýma, ale od spánku, ne očima zaslepenýma nad sebou, nad svým chováním.

Zdvořilost

Pochopila jsem velmi brzy, už jako dítě, že když něco v upřímnosti plácnu, nikdy ve zlém, abych komukoliv záměrně uškodila , nastane ty ty ty. Nejen verbální, ale mnohdy i ruční. Ale verbální „bolelo více“. Zdvořilost jsem chápala něco jako mluvit pravdu – nelhat. Ale jak jsem rozum brala, přicházela jsem na to, že zdvořilost je trochu jinde. Kde? Drž si na uzdě upřímnost, i když jsi sama ve svém nitru proti sobě. No právě!!!! Zdvořile buď zticha. Jenže to byla, a kdo je pravdomluvný, se mnou snad bude trochu i souhlasit (no a už je tu zase ta pravda, snad prokletá) a je pěkná dřina.

Upřímnost

To je snad prokletí. Když budu mluvit o svojí upřímnosti (a možná i zevšeobecním), budu se dotýkat i zdvořilosti. Stejně tak při větách o zdvořilosti se mi tam, a právem, vsunula upřímnost. Zdvořilost s upřímností by měla jít ruku v ruce? Jenže? Nemohu a nesmím vždy říkat všem absolutní pravdu – moji. Jsem už velká, vlastně stará, holka, a k tomuto jsem se dopracovala na základě mnoha osobních zkušeností. Poznám „upřímnost“ podávanou se záměrně útočným škodícím cílem. Chtěli bychom snad mít, my upřímní cvoci, pocit, že nám naše zrcadlo vždy odpoví „ty jsi na světě nejkrásnější, nejmoudřejší, vše a vždy děláš a myslíš je dobře“. Hezky by se to poslouchalo, že? Jenže je to zrcadlo falešné. Klidně ať se do něj dívají a jeho falešné žvásty poslouchají lidé, kterým pravda (ani ta jejich, a to už je na pováženou) nevoní. Kterým vůbec nevadí když jim někdo jiný maže med kolem huby a oni si ani nelíznou. A dělají totéž!!!!! Takové medaření bez včel. No právě! A včely mají žihadla a musí se s nimi opatrně, jinak bodnou. A to bolí. To stejné je s pravdou. Opatrně, jinak a to se nejen říká „pravda bolí“.

Plivání do ksichtu

Komu by to bylo příjemné, že? A naopak kdo by rád a uvědoměle plival jinému do ksichtu. Že někoho takového neznáte? Tak to se tedy máte!!! No, já bych jich mohla pár vyjmenovat.

Když mi někdo říká pravdu (jakoukoliv) – prosím, sděluj, zdvořile. Není to nic těžkého, jde to. Může to být sděleno ovšem i jinak. V nějakém afektu, hodně hlasitě , prstem tytyty, bez sebemenší špetky zdvořilosti. Au! Fuj! Život není peříčko, že? I toto jsem se naučila přijímat. Samozřejmě že ne s radostí. Ale? Naučila jsem se plivance do ksichtu, a že jich tam bylo a vím, že ještě bude, neoplácet. Neoplácet!!!!! S vědomím – co sám nechceš, nečiň jinému. A když si myslím, že bych k tomu měla důvod? Můžu mít pocit, že mám (právem) plná ústa plivanců a také jedovatých (a mohou být i pravdivé) slin. Spolknout jako hořkou pilulku, vyplivnou nepozorované do kapesníku. Neboť násilí plodí násilí a to by nemělo konce.

Plivat někomu do ksichtu je v poslední době, (a já jsem se zmínila, že zevšeobecním), módou, trendem, samozřejmostí. Čím víc a jedovatěji, tím lépe. Ano, myslím tím i osoby veřejně, politicky a společensky známé. Jenže se to přenáší níž a níž, až dolů k obyčejným lidem. Nechci být v tomto smyslu obyčejná. Nikdy jsem nebyla, nebudu. Klidně si na mě, kdo to jinak neumíte, plivejte. Nečekejte, že na vaši hru přistoupím. Ona to totiž není hra – je to od vás podlé, nezdvořilé, nízké.

P. S.

I když si budete neustále myslet, že máte jen právě vy (Vy) pravdu.

  • MAJKA DUBOVÁ
O zdvořilosti, upřímnosti, o „plivání do ksichtu“
4.5 (90%) 2 vote[s]
(Visited 47 times, 1 visits today)
Sdílet článek

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *