RUSKO – EVROPSKÁ VÁLKA POD STROMEČEK ANEB PORCOVÁNÍ UKRAJINY

Napsal
Sdílet článek

Ukrajinská a středoevropská média se poslední týdny předhánějí ve vyvolávání válečné hysterie. Na jedné straně – údajně monitorované – znepokojující soustředění ruských ozbrojených sil na hranicích s Ukrajinou a v Bělorusku, na straně druhé silácké řeči padlého ukrajinského režimu o tom, že si hodlá vydobýt silou „zpět“ Doněck, Luhaňsk a Krym. V neposlední řadě zneklidňují stupňující se dodávky zbraní americké provenience kyjevskému režimu.

V dnešní době tzv. klipové kultury vnímá běžný konzument masmédií realitu roztržitě a okrajově. Události starší čtrnácti dnů bere jako dávnou historii a partnerským aférám komediantů přikládá stejnou váhu jako atakům Evropské komise namířeným proti svrchovanosti jednotlivých států EU. Jenomže – takto jednoduchý svět, naštěstí, není.

Co je to vlastně ona Ukrajina? Za prvé – a to zcela bez debat – se jedná o kolébku ruské státnosti. Vládnoucí Rurikovci byli muslimy, ve dvanáctém a třináctém století, vytlačeni z dnešní Ukrajiny na sever, do Novgorodské oblasti, odkud posléze formovali Moskevské knížectví, které ve století sedmnáctém zahájilo svou přeměnu v Ruské impérium. Ruský stát postupem doby získává zpět Kyjev a celou levobřežní Ukrajinu. Kyjev je, po staletí, Rusy vnímán jako „matka ruských měst“. Všichni blouznivci typu nevzdělaných novinářů a polito-blbů, kteří sní své vlhké sny o vpašování Kyjeva do prozápadních a protiruských struktur jsou šílenci a hrají si s ohněm.

Na konci osmnáctého století si tři evropské mocnosti rozdělili Polsko a o několik let později zastavily Napoleonův pokus o vytvoření sjednocené francouzské Evropy, kdy nejvíc obětí na oltář udržení Evropy národů přinesli Rusové. Vídeňský kongres v roce 1815 přinesl pokus o „věčnou stabilitu“ Evropy. Uspořádání se též nazývalo „koncert velmocí“. Touto ideou poněkud otřásl revoluční rok 1848, prusko – rakouská a prusko – francouzská válka. Nicméně, válečné střety, které se v devatenáctém století v Evropě odehrály se nám, dnešním prismatem, jeví spíše jako krátkodobé vojenské šarvátky. Došlo ke stabilizaci hranic mezi třemi obrovskými impérii : ruským, pruským a rakouským. Celá levobřežní a zhruba polovina pravobřežní Ukrajiny patřila Rusku. Podstatná část pravobřežní Ukrajiny, pod názvem Halič, připadla Rakousku, Zakarpatská Ukrajina a část Ukrajiny nejjižnější spadala do území „Velkého Uherska“.

První světová válka rozbila svět takový, jaký jej naše civilizace znala. Vedlejším efektem bylo překreslení veškerých evropských hranic státních útvarů stávajících i nových, nacházejících se na východ od Rýna. Překreslování hranic se opět týkalo i Ukrajiny. Polsku připadla většina Haliče a západní část dnešního Běloruska. Jihozápadní Ukrajinu si podělilo Rumunsko a Československo. Rusko (SSSR) si ponechalo levobřežní Ukrajinu s Kyjevem a menší část Ukrajiny pravobřežní. Na základě rižského míru vedla hranice mezi Sovětským Ruskem a Polskem de facto, na linii měst Minsk, Kamenec Podolskij. Hranice se opět překreslovaly v rámci Jaltské konference. Evropané odmítli, tentokrát německý, krvavý, pokus o sjednocenou Evropu a byli to opět Rusové, kdo přinesl nejvíce obětí na oltář obrany západní civilizace. Co se týče Ukrajiny, ta připadla Sovětskému Rusku v plném rozsahu. A to včetně západních oblastí jako je Lvovská a Zakarpatská oblast – tedy zemí, které historicky k Ruskému impériu nikdy nepatřily. Aby zmatků okolo Ukrajiny nebylo málo, primitiv Chruščov propůjčil Ukrajině Krymský poloostrov, a to, zřejmě, na „věčné časy“. Vše ještě zhoršila aktivita tří alkoholiků – Jelcina, Kravčuka a Šuškeviče, kteří, na mejdanu v Bělověžském pralese v roce 1991, roztrhli Sovětský svaz a vytvořili tři nové státní útvary – Rusko, Bělorusko, Ukrajinu – aniž by se je o to kdy někdo prosil.

Uměle vytvořený státní útvar „Ukrajina“ plul několik let po orbitě svého mocnějšího souseda, se kterým byl spjatý hospodářsky, vojensky i personálně. Historie však přála tomu, že na konci devadesátých let dvacátého století se otřásla v základech státní existence samotného Ruska a ve vzniklém vakuu se bývalé republiky SSSR počaly od Moskvy vzdalovat. Zatímco „Moskevské knížectví“ s v novém tisíciletí začalo stabilizovat, posilovalo hospodářsky i vojensky, země soustředěná okolo hlavního města Kyjeva připomínala čím dál tím víc „padlý stát“. Národní bohatství rozkrádali a rozprodávali oligarchové, lhostejno zdali ukrajinští, ruští, či židovští. Roku 2014 byl, za silné výpomoci západních velvyslanectví, proveden protiruský převrat. Vedlejším efektem byla brilantní akce Ruska, které si, ze dne na den, bez jediné oběti na životech, vzalo zpět „zapůjčený“ Krymský poloostrov. Na ruském východě země propuklo povstání, jehož produktem byl vznik Doněcké a Luhaňské republiky.

Současné status quo je přibližně následující. Ukrajina je jedinou evropskou zemí, kde se zcela zhroutila státnost. Prezidenta, výrobce čokolády, nahradil prezident, seriálový herec. Legitimitu mu garantují západní velmoci – především Francie, Německo, USA. Tyto země neuznávají připojení Krymu k Rusku, stejně tak neuznávají „samostatné republiky“ u ruských hranic. Oproti tomu Rusko – de facto – neznává legitimitu kyjevské vlády, když připojení Krymu k Rusku bere přitom většina světa jako fiat accompli. Většina obyvatel Luhaňské a Doněcké oblasti obdržela ruské pasy.

Kudy z toho ven. Jako postulát číslo jedna musí zaznít následující. Situace nemá a hlavně nesmí mít, vojenské řešení. V případě rozsáhlého, ale i omezeného, vojenského střetu, by se v Evropě počítali jen poražení. Ukrajinci, země Visegrádu, ale i Německo, zprostředkovaně též Itálie s Francií. Velmi těžce by bylo poraženo Rusko. Krátkodobý konflikt by, zřejmě v horizontu dní, ruská armáda drtivě vyhrála. Pravděpodobně by ke svému území připojila celé Novorusko, čímž by, mimo jiné, zamezila (ztížila) Ukrajině přístup k Černému moři. Cena za připojení tohoto území by byla ovšem neúměrně vysoká. Zbytek Ukrajiny, kde by Kyjev nadále zůstal hlavním městem, by se ještě více přimkl k západu a nová, rusko – ukrajinská, hranice by připomínala hranici mezi západním a východním Německem za studené války, což by znamenalo ruskou strategickou prohru. Přeci jen je rozdíl, jsou li zbraňové systémy protivníka tisíc pět set nebo pět set kilometrů od Moskvy.

Anglosaské jádro NATO by prosadilo skutečně účinné sankce proti Rusku, v jejichž důsledku by mohly být narušeny dodávky ropy a plynu do Evropy. Rusko by bylo zatlačeno do kouta a mělo by dvě možnosti, obě, pro nás, Středoevropany, špatné.

Tou prvou, krátkodobě ještě snesitelnou, možností ruského postupu, by byl okamžitý a totální odklon od západu a navázání užší, hospodářské a zejména vojenské, spolupráce s Čínou a Íránem. Tou druhou, v konečném důsledku pro naše životy likvidační, by byla varianta, kdy ruské vedení rozhodne, že v zoufalé situaci bude pokračovat v postupu dále na západ, minimálně až do Kyjeva. Nu, neobával bych se třetí světové války ani za této situace. Pokud vím, Američané garantují Polsku neporušitelnost východní hranice přibližně na řece Bug. Nicméně, války chtivé západní elity (menší, ale za to ukřičenější část z nich) by, za této situace mohly rozhodnout o vyslání omezených expedičních sborů na pomoc Ukrajině, a to včetně sborů českých. Naši válkychtiví svazáci by, především, mohli nastražit uši a poslouchat, co opakuje ruské vedení nepřetržitě poslední dva roky : „…v případě vstupu západních armád na území Ukrajiny zasáhneme vojenskou silou přímo proti velitelským štábům zúčastněných zemí“. Přeloženo, pro pomalejší typu Petra, Pavla a Piráta – hřiba, raketa by neletěla prioritně na rotu usazenou kdesi u Oděsy, nýbrž na Dejvické náměstí, do sídla GŠ AČR.

Nehledě na to, že jakákoli vojenská akce v tomto prostoru by působila jako spouštěč, zejména pro tragické osoby typu Recep Tayyip  Erdogan. Věřím tomu, že i v Polsku a Maďarsku by se vážně zabývali myšlenkou – preventivně zabrat alespoň část svého „historického“ území.

Případný rusko – západní konflikt má však ještě jednu děsivou konotaci. Současnou ruskou zahraniční politiku ovládá společně a nerozdílně dvojice Putin a Lavrov. Myslet si o nich můžeme co chceme. Nicméně, oba jsou to velmi vzdělaní pánové evropského střihu a nepodezíral bych je z toho, že si přejí konec civilizace. Vnější nátlak může v Rusku vyvolat bouři, svržení vlády a převzetí moci osobami myšlení poněkud více asiatského. Potom – pán Bůh s námi…

Na to, jak tedy řešit situaci na Ukrajině, existuje řada názorů a námětů, z nichž většina je od základu špatných. Jak výše řečeno – jakékoli vojenské řešení je špatné již z principu. Případné dělení Ukrajiny mezi sousední státy, či rozdělení Ukrajiny na dva státy, taktéž. Ukrajina mohla být teoreticky teritoriálně dělena ještě v období po ukončení druhé světové války. Tehdy existovala Ukrajina západní, obývaná Poláky, Rusíny, Ukrajinci a Ukrajina východní, obývaná převážně Rusy. Za dob SSSR došlo k velkému promíchání obyvatelstva. Důsledkem toho je skutečnost, že na samém východě Ukrajiny žije početná menšina obyvatelstva, která sama sebe vnímá jako Evropany a v samostatném, východním, státním útvaru, by se cítila jako ruští zajatci. Stejně tak, na západě Ukrajiny žije početná menšina Rusů.

Řešení je pouze jedno jediné. Nejméně ve střednědobém horizontu musí být zachována samostatná Ukrajina ve stávajících hranicích. Země, která může mít asociační dohodu s EU a smlouvu o přátelství s Ruskem. Země, ve které nebudou žádní cizí vojáci a země, která nebude členem žádného vojenského uskupení. Země, která bude dostávat levné suroviny z východu a levné spotřební zboží ze západu. Ustoupit budou muset jestřábi na obou stranách konfliktu. A světe div se – vydělají na tom všichni. Lehce jízlivě dodám – jistě na evropském kontinentu…

Hezký den a bohatého, hlavně láskyplného, Ježíška.  MG

Jak se Vám líbil článek?
(Visited 207 times, 1 visits today)
Sdílet článek

2 comments

  1. Reseni problemu je jednoduche. Kiev musi uznat autonomii Donbasu. USA musi podepsat smlouvu s Ruskem, ze Ukrajina se nestane clenem NATO.

    Hlavni pricinou konfliktu je zbesile proti-ruske stvani, jehoz hlavnimi puvodci jssou americti neoconi. Ke stekotu se pridali i cesti ratlici.

    Rusko zverejnilo navrh smlouvy.
    https://sputniknews.com/20211217/russian-foreign-ministry-publishes-draft-agreements-on-russia-us-nato-security-guarantees-1091600278.html

  2. Řešení je ještě jednodušší. Rusko koncem nebo začátkem roku obsadí Doněcko a Luhansko aby nadále nedocházelo k vyvražďování místního obyvatelstva s ruskými pasy a v případě potřeby se pohne až ke Kyjevu. Pokud bude třeba spojí se s Čínou a zastaví se až v Lisabonu. NATO nezasáhne a USA jako v minulosti ve vhodný čas přesedlají s výpomocí od agresora k vítězi.

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *