Třídní srazy

Napsal
Sdílet článek

Červen je každoročně i obdobím třídních srazů. A je jedno z jakého stupně školy (mateřské asi ne).

Vždy se najde jeden nebo dva aktivní spolužáci, kteří svolávají (a dnes už převážně emailem) tu svoji třídu – kdy, kam, v kolik. Někteří ze třídy zůstali bydlet v místě školy, někteří to mají kousek a pár jich, pokud chtějí, dojedou z dálky nebo dálky ještě větší. To pokud chtějí se však týká všech, kteří přijdou. A nikdy to nebyli všichni. Naopak. Někteří nechtěli, nemohli (omluvili se z nějakého důvodu) a někteří už nemohli, protože odkráčeli na obláček. Bohužel.

Pokud jste třídňosrazový typ a chodíte vždy, tak jsou vám jasná témata povídání a to:

– po pěti letech (VŠ titul, sňatky, bydlení, přírůstky do rodiny)

– deseti (sem tam rozvod, kdo je už ředitelem, velkopodnikatelem, vysoký post v politice, úžasná dovolená někde v Tramtárii),

– patnácti i dvaceti (exekuce, začínající zdravotní problémy, ovšem někteří druhá, třetí manželka, druhý třetí manžel)

– čtvrtstoletí (úspěchy či neúspěchy – ale tím se nikdo nechlubí – dětí, jsem babi, děda), nemoci, operace, lázně, třetí (nové) zuby a těšení se do důchodu.

Život rychle utíká.

Nevím jak vám, ale mně to připadá – čím jsem starší tím rychleji. Nestěžuji si, hodina má totiž šedesát minut pro každého, stejně jako rok počet dní (jednou za čtyři plus jeden den navíc).

Ovšem na každém třídním srazu se probírají kantoři. Neuvěřitelné zážitky, dnes už jen vesele pojímané. Ovšem tenkrát, když jsme studovali?

Takže třeba o našem němčináři. V našich očích (studentů prvního ročníku) stoletý děda. Nenaučil nás nic, protože horko těžko došel vždy ke katedře, sedl, zapsal do třídní knihy a pak si něco mumlal. Kdyby jsme si položili hlavy na lavice a spali tak by rád spal jistě taky. Měli jsme ho na němčinu dva roky – výsledek našich znalostí? Jestli děda zemřel jsme nevěděli, prostě po prázdninách nastoupil němčinář jiný a ten nás chtěl nechat (celou třídu) propadnout. Chtěl, ale nenechal!

A také jsme měli hezky prdlou (promiňte, jinak to vyjádřit nemůžu) tělocvikářku. Ta byla tak posedlá předmětem tělesná výchova, že snad doma spala místo v posteli ve švédské bedně. Na každém vyžadovala provedení všeho na všem (co bylo ke cvičení v tělocvičně) i kdyby se zabít měl. Kde jsme mohli tam jsme se ulili. Určitě by nevyřešila rovnici o dvou neznámých, nenapsala správně stylisticky objednávku, nezaúčtovala podvojně to nejjednodušší,nepsala na psacím stroji 300 úhozů za minutu, apod.

Nejvíce vždy vzpomínáme na našeho třídního – dovedl nás až k maturitě. Co jsme se tomu úžasnému, chytrému a hlavně hodnému učiteli navyváděli kousků! On byl prostě náš zlatý tříďas.

Každý máme nějaké vzpomínky na školu, na učitele (dobré, horší i hajzlíky, kteří si na nás zasedli). Maturitě se říká zkouška z dospělosti. Je to jen první krůček do světa dospělých a my, po maturitě říkající – máme to nejhorší za sebou – vlastně máme za sebou to nejhezčí. Krásné studentské roky.

I na to při třídních srazech vzpomínáme.

P.S.  Tak za pět let snad na shledanou!

MAJKA DUBOVÁ

Třídní srazy
3.8 (76%) 5 vote[s]
(Visited 136 times, 1 visits today)
Sdílet článek

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *