U lékaře a hokej

Napsal
Sdílet článek

Včera jsem byla u lékaře – specialisty. Na doporučení obvodní paní doktorky. Ale rovnou mi řekla: „ pan doktor nemá objednávkový systém, chodí k němu mnoho pacientů, budete na ošetření určitě déle čekat“ . Pan doktor – vynikající plastický chirurg – ordinuje u nás jen jeden den v týdnu, vždy jen pár hodin.

Mám geniální nápad! Přijdu o hodinu dřív, abych byla první na řadě. Tak jdu. Když jsem vstoupila do čekárny zjistila jsem okamžitě, že takový nápad mělo více než deset osob. Kromě jednoho muže samé ženy (věk 50+, možná 50++). Pomyslím si – no jo, nejsem tak geniální. Ale ještě nejméně tolik lidí přišlo až po mně.

A teď nastává chvilka kdy se vás musím zeptat co se vám odehrává v mozku když máte v ruce lahev napůl plnou. Nebo napůl prázdnou? Znáte to – pohled optimisty a pohled, na stejnou věc – situaci – pesimisty.

Pozdravím, usměji se. Netvářím se už při vstupu do čekárny jako kakabus, s úmyslem všechny, ty už čekající, okamžitě vyhodit. Zeptám se „kdo je poslední – přede mnou“ a posadím se. Vyndám z kabelky časopis a čtu. Ale jen chvilku. Spolučekající se mezi sebou baví. A protože je čekárna poměrně malá, slyším (nejde neslyšet) o čem.

Můžete být zticha, nevidíte že čtu, rušíte mě!“ Tak to by řekla možná nějaká nervózní baba. A to já, myslím si, nejsem.

Odkládám čtení a nechám všechny ty zajímavosti plynout do mých uší. Žasnu (samozřejmě jen v duchu) nad tím co si o sobě i o svých dětech , vnoučatech, manželech , sousedech a hlavně všech nemocech … řeknou naprosto cizí lidé. Nikdy před tímto okamžikem se neviděli, po ošetření půjde každý někam domů a už se opět nikdy neuvidí. Ale za tu dobu čekání řeknou – odhalí – dobrovolně snad celý svůj život, včetně ledajakých pikantností.

Nebaví se všichni spolu. Dvě ženy po mé pravici, dvě po mé levici, další dvě naproti. Občas se jejich hovory nějak propojí, za chvilku se vrátí zase do původních dvojic. Není to velký hluk, ale ani nešeptají. Skutečně nemohu neslyšet.

Prosím, nemyslete si o mně, že jsem člověk uzavřený, nemluvný, nesdělný (to bych nepsala ani těchto pár řádek). Myslím si, že všechno, i sdílení něčeho někomu, má mít svůj čas. Ale protože to mám já jinak, ještě nemám právo odsuzovat a kritizovat .

Naopak – já se v nitru bavím, já si užívám a možná i se poučuji. V jeden moment jsem ráda, že tu se mnou není (jako doprovod) můj manžel, protože by ho asi klepla pepka. Právě totiž probíhá MS v ledním hokeji.

Můj manžel – sportovec (nyní už pasivní) se i na tuto sportovní událost těší a sleduje doma všechny zápasy. Nemlčí při tom. Komentuje. A správně!!!!! Má daleko větší přehled, je pohotovější než komentátoři tam za obrazovkou. (Pane Zárubo, promiňte, ale on tomu snad rozumí lépe než Vy.) A já, protože s manželem bydlíme v jednom bytě (pochopitelně), musím, ač nerada, vědět kdy a co je to a ono – situace, zákroky apod. Kdo je „debil“ kdo tam nemá už, nebo ještě, co dělat a další a další. O rozhodčích snad ani nemluvě. Každý je naprostý slepý neuměl. Asi tak. Až tak! Manžel se mnou (s kým jiným když už doma kromě psa nikdo není) každé utkání, i pak už i po zápase, vše probírá. Se mnou? Já jen poslouchám a tvářím se, že tomu rozumím. Nerozumím!

Tohle jsem musela záměrně napsat a vrátíme se zpět do čekárny, protože…. Dvě ženy po mojí pravici začaly spolu najednou probírat hokej. Ale i já, ( skoroamatér) jsem mohla vyskočit z kůže. Můj manžel, kdyby tam byl se mnou, by si hlavu ukroutil a možná i hlavy těch dvou „hokejových odbornic“ .

Mohla jsem – na ostatní v čekárně , po dobu asi tří hodin čekání, působit jako nafoukaná ženská. Jenže já se bavila, já si to užívala.

Čas ubíhal, pan doktor pracoval skvěle, čekárna se vyprazdňovala a jako na potvoru, zrovna když jsem byla v nejlepším poslechu dvou žen o jejich snachách – bylo to zajímavé – jsem přišla na řadu. Mohla jsem říci „já ještě počkám, tahle paní přišla přede mnou“ (ale přišla za mnou), abych si doposlechla – jak to dopadlo. Takže nevím.

Vím jen, že pan doktor je velmi příjemný , má zlaté ručičky. Sestřička rychlá, šikovná, vstřícná. Prostě skvěle pracující tandem. Za čtvrthodinku bylo hotovo. “Bolelo? “ Zeptal se pan doktor. „Nebolelo. Děkuji. Na shledanou“.

Nemělo to chybu a to tříhodinové čekání? To také ne.

P. S.

Vybrala jsem si totiž „lahev na půl plnou“.

MAJKA DUBOVÁ

U lékaře a hokej
4.3 (86.67%) 3 vote[s]
(Visited 121 times, 1 visits today)
Sdílet článek

2 komentáře

  1. Tak tomu se říká správný přístup k životu!
    Autorka je šťastná to žena 😁👍👍👍🌷

  2. Mimochodem,já to mám taky tak… Když je hezky,tak mám radost že je hezky a můžu mýt okna,nebo vyrazit na nákupy.
    Když prší,tak mám radost že prší a nemusím mýt okna.A hlavně nemusím nakupovat.(Bolej mě nohy a nerada utrácím.)

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *