VŠE PRO MOJE DÍTĚ aneb o „TOXICKÉM RODIČOVSTVÍ“

Napsal
Sdílet článek

Rodiče, ani se vás nemusím ptát, ani se nemusím ptát sama sebe, ano vše pro moje (naše) dítě – děti. Jenže co je VŠE????

Na prvním místě, bezesporu, rodičovská láska a čas rodičů, který dítěti, (já vím, že to vždy nejde – máma i táta společně) věnují.

A nestojí to nic, maminko a tatínku! Ani korunu! Zdá se vám to divné v době, kdy si může každý (když na to má) všechno koupit ? Kdyby to tak šlo, co? Prachy na to máte? A dost? Kde „TO“ mají? Je to snad jen na předpis, nebo nějaká (i dnes) podpultovka?

To je základ – ostatní je už jen nadstavba. Sice potřebná, ale ten „dům“ tj. vše co dítěti rodiče dají, se staví na základech rodičovská láska a čas. A pokud ty základy „stavitel“ odflákne, nevěnuje se jim, tak může stavět pak dům třeba ze zlata, ale při prvním silnějším větru se rozpadne jak domeček z karet.

Trochu problém vidím v tom, že rodiče, protože často kopírují svoje rodiče , i když se tomu někdy brání (to známe – až já budu mámou budu dělat vše jinak než ty mami nebo tati, nebo oba) mohli v této oblasti nějak strádat a pak u svých dětí to mají takto: nedostali jsme – neumíme dávat. Zmiňuji nehmotno! Je těžké se z toho vymanit, protože malé dítě nepřijde za maminkou samo cupi cupi neobejme ji a neřekne mami obejmi , proč mě nehladíš, proč se se mnou nepomazlíš. Ono to dítě, protože je malé, neví, že to má dostat – jako samozřejmost od mámy a táty!!! Tohle mají vědět a dělat rodiče. Oni první mají dávat lásku – aby ji pak mohli někdy od svých dětí čerpat . A není to něco za něco ve smyslu teď ti dám a pak si to vyberu – zapíšu si to.

Může se stát, když lásku rodiče dají a vše co k tomu patří, děti je pak, když jsou rodiče staří a potřebují pomoc, neznají. Ale i naopak – přestože rodiče nedají (prostě to neumí) a děti, i když lásku, objetí, hezká slůvka třeba pochvaly, uznání, nedostaly, jen na ně rodiče nakládali povinnosti, z pozice moci – já jsem rodič a ty dítě prostě musíš poslouchat, (říkají „dokud tě šatíme a živíme, musíš nás poslouchat) jim na stáří a v potížích poslouží, pomůžou, nic nevyčítají.

Trochu se vrátím do školních let.

To je jedno zda mých, vašich nebo vašich dětí. Copak nás tam učili? Samozřejmě nejprve psát, počítat a číst, aby z nás nebyli negramoti. Pak další a další předměty přibývaly a buď nám některým to šlo samo, někdo se musel víc snažit a některým učení prostě nešlo a ani se nesnažili. A co když z takových jsou právě, v jejich životě dospělém, profesně skvělí a šikovní řemeslníci? Sháníte dnes šikovného zedníka, obkladače, elektrikáře….? Nejsou! Ono totiž ze školních osnov zmizelo pracovní vyučování (myslím si, že teď se do škol opět vrací – samozřejmě je to dobře) tj. dílny, pozemky, péče o rodinu, vaření – prostě – „děti, pracovat je třeba umět i rukama“.

Je množství organizátorů, rozdělovačů, přehazovačů peněz, prezidentů snad všeho a jejich pobočníků – včetně služebních aut i s řidičem, pánů „Lorenců“…. Ti všichni ovšem netvoří to ono, s čím oni se až pak dobře živí. Aby bylo „to ono“– musí to ono někdo vyrobit – a rukama. Samozřejmě je třeba učitelů, lékařů, právníků, spisovatelů, herců, …… chce se mi napsat politiků, já vím, že i oni sem, jo právě sem patří, no tak jo, i politiků .

Ano, je to o tom „ten dělá to a ten zas ono a všichni dohromady udělají hodně“.

Výchova dítěte

Jsou rodiče, kteří říkají „počkej až půjdeš do školky, do školy – tam tě srovnají“. V domnění, že tam napraví někdo jiný, za ně – co oni rodiče – dosud zanedbali!!! Nebo „jo, teď je v pubertě, dostane rozum až mu bude osmnáct.“ Zlatý voči!!!

Stromek se musí totiž ohýbat dokud je mladý. A to je, vážení rodiče, pěkná fuška a ne na jeden den, na jeden rok, víte? Víme!!

Dostávám se k článku z Novinky (16.8.2019)

Odborník varuje před pandemií toxického rodičovství.

Každý rodič se snaží ze svého potomka vychovat dobrého člověka, který se bude jednou umět postarat sám o sebe i o své blízké. „

Toxické rodičovství, a dnes už je to prý pandemie, znamená, že se rodiče starají až příliš. Vše za dítě řeší, vyřeší, zametají mu cestičku, obhajují ho ve všem, vodí ho vždy a všude „za ručičku“ (chápu, když se učí chodit!) jejich dítě je vždy nevinné. Vše na co si ukáže mu koupí, dítě nemusí nic – nemá žádné domácí (a podstatě žádné) povinnosti, samozřejmě přiměřeně k jeho věku, dbají na jeho zdravou vyváženou stravu (což je dobře), může ale jíst kdy chce a kde chce. Rodiče třeba i dítě otužují, aby bylo zdravé. Jo jo – otužují! Dbají o jeho zdraví. OK.

A co jeho zdraví mentální? Takové „jiné otužování“???

Když dospěje dítě do věku osamostatnění

Ovšem některý mamánek není samostatný ani ve svých třeba čtyřiceti – a to už má svoji rodinu, zodpovědnost za ni. A ejhle! Protože ho rodiče k zodpovědnosti nevedli, přejímají (musí) zodpovědnost už i za jeho rodinu a její fungování. Dokud mohou. Dokud jim to zdraví dovolí. A je jim třeba už sedmdesát ba i víc. Ve svém životě si neumí takový „pořád mamánek“ poradit, protože ho to od malička nikdo nenaučil – postupně samozřejmě.

Dítě musí mít nějaký režim, určovaný nejprve rodiči – doma

Samozřejmě ne „režim jako řemen“! To je druhý extrém, i to je špatně. Dítě musí být , už od malička, přirozeně k věku, vedeno k povinnostem, k zodpovědnosti. Musí být rodiči nejen káráno, ale i chváleno. Když je za co – tak i tak. Pokárání by měli rodiče vysvětlit. Ano! Pochvala ne, ta je fajn, že? Rodiče by měli u svého dítěte pěstovat jeho sebevědomí (nikoliv nafoukanost a pýchu). Rodiče by se neměli obávat říci dětem, že i oni se mohou někdy zmýlit, že je to prostě lidské a není to žádná, ani pro rodiče, ostuda. Autorita rodičů v očích dětí tím neklesá. Naopak! I tím je rodiče připravují do dospělosti. Udělat chybu může každý. Ovšem z chyb je třeba se poučit. To by mělo platit nejen pro děti, ale i pro rodiče.

Ani my rodiče si nevíme vždy rady. Ale to naše malé děti neví, ani nemohou. „Maminka s tatínkem jsou velcí, ví si vždycky rady“. Myslela jsem si to o svých rodičích. To je asi normální. „Tady doma jsem v bezpečí – bezpečí a láska je máma – táta a doma“. Vyrůstala jsem – ano ve smyslustromek se má ohýbat když je mladý“ – cítila jsem to někdy jako újmu, (takových nás bylo, že? Možná vy také), ale rodiče nepovolili – za což jim děkuji.

Dělali jsme to jako naše rodiče (bohužel i s občasnými svými, i převzatými chybami!!!) i u svých dětí. Já vím, že už nejde, vrátit ani jednu minutu, hodinu den (obecně vrátit čas tj. vůbec), ale je jasné, že ve výchově děti bychom dělali ledacos jinak, ale tak se o tom s nimi někdy bavíme, a pravda, za něco se omlouváme (i když říkají, že nemáme za co) . Dnes už mají svoje děti , které (se svými životními protějšky) vychovávají. Oni teď jsou rodiči, oni teď „staví základ k domu“ . My, babi a děda, pozorujeme a vnímáme – zatím „staví“ dobře.

A ještě jedna maličkost a to musím zmínit. Vůbec se nestydíme vyslechnout, a někdy i poslechnou, dobré názory našich, už dávno dospělých, tří dětí. Učíme se i my od nich. Proč ne?

Výchova dětí, JAK BÝT DOBRÝM RODIČEM , se ve škole neučí (možná jen okrajově, v rámci nějakého předmětu). Je to důležitý a celoživotní PŘEDMĚT pro každého.

P. S. Téměř na sto procent tady platí „Jak zaseješ – tak sklidíš“

MAJKA DUBOVÁ

VŠE PRO MOJE DÍTĚ aneb o „TOXICKÉM RODIČOVSTVÍ“
3.7 (73.33%) 3 vote[s]
(Visited 84 times, 1 visits today)
Sdílet článek

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *